Rušná ulice v centru města. Nejprve se ptáme policistů řídících dopravu, zda smíme natáčet, a teprve potom spouštíme videokameru. Do tří minut se za našimi zády ozve francouzsky: "Půjdete s námi!" Decentní, leč nekompromisní policisté v civilu se dožadují jakéhosi povolení k natáčení, zkoumají naše pasy a chtějí nás odvést kamsi na stanici.

Duchapřítomně usedáme do vypůjčeného fordu - patří honorárnímu konzulovi. Situaci odvážně zachraňuje jeho řidič. S odkazem, že jsme na konzulárním území, rozumějte, v autě s diplomatickou značkou, se odmítá legitimovat. Rozzuření tajní přivolávají uniformovaného policistu, v té chvíli už je kolem nás dav čumilů. Nezdá se, že by jejich sympatie byly jednoznačně na straně agentů státní bezpečnosti. Strážník žádá našeho řidiče, aby s vozem zajel do dvora nedaleké policejní strážnice. Ten využívá situace a mizí s námi v mumraji afrického velkoměsta.

Už je nejvyšší čas, máme schůzku s jeho šéfem. Honorárním konzulem České republiky v Guinei, doktorem Hasmiem Dia. Studoval v Československu a jeho přátelé v Česku si ho pamatují pod přezdívkou Jasmínek. Po studiích u nás několik let žil a pracoval na nejrůznějších místech. Rád se k nám vrací, naposledy byl v Praze spolu s guinejským ministrem zdravotnictví letos v únoru. Ani jeho přítomnost nezabrání dalšímu nepříjemnému incidentu. V tržnici nakupujeme ananasy. Ptám se prodavačky, zda ji smíme vyfotit. Nic nenamítá, přesto se náhle vyřítí, jak se vzápětí ukáže, šéf zdejších trhovců, násilím mi rve fotoaparát z ruky a nevybíravým způsobem se domáhá písemného povolení. To nás přivedlo na spásnou myšlenku. "Povolení? Dobrá, máte ho mít." Přes Hasmiovy konexe se po značných peripetiích dostáváme až ke stařičkému předsedovi mediální rady, který nám vydal kýženou bumážku. Ta by nám měla otevírat všechny dveře, kromě objektů ministerstva obrany.

"Půjdete s námi!" Kocháme se udiveným výrazem slídilů, když ten z nich, který uměl číst, přelouskal úřední povolení k natáčení. "Dobře, můžete jít!". Přecházíme do protiútoku: "Počkejte, tady stojí, že nám mají být úřady nápomocny, pojďte jeden s námi." Ošívají se, ale nakonec s námi posílají eléva. Situace se obrací, najednou jsme lidem na ulicích podezřelí, mají nás za nějakou propagandistickou prorežimní televizi. Volají nám do kamery věty typu: "Tady se nedá žít!" nebo "Je to tu čím dál horší!" Ani přítomnost tajného policisty, ani bumážka s kulatým štemplem nám není nic platná v ústřední tržnici. Potřebujeme ještě svolení zdejšího bosse, proplétáme se spletí úzkých chodeb mezi stovkami krámků a dílniček kamsi do temných katakomb v útrobách tržnice. Získáváme další razítko a jsme podle všeho první štáb, který tu smí legálně točit. Trhovkyním se zeleninou se přesto nelíbíme a zahánějí nás nevybíravými výrazy a ty razantnější po nás házejí i lepenkové krabice.

Jak odlišná je nazítří atmosféra v asi 200 kilometrů vzdálené vesničce, kde náš kamarád platí školné jednomu žáčkovi, za nímž jsme se vydali. Domorodci nás vítají a hned se pouštějí do tance doprovázeného zpěvem, bubnováním a hlavně píšťalkou. Vesničanky z nás byly odvázané, a to doslova. Rozvázaly si pestré čepce, které jim kryly bujné kadeře, a odvázaly batolata ze zad, aby se mohly naplno věnovat tanci. Radostně se nastavovaly objektivu kamery. Najednou tu byl opačný problém. Jakmile jsem na někoho zamířil objektiv, hned bylo kolem klubko dětí lačných snímku. I ctihodné ženy, důstojní mužové s tranzistoráky a rádiovkami na hlavách, ba i stařešinové se dožadovali fotografie. A tak jsem postupně vyfotil celou vesnici. Přespali jsme v chýši zdejšího učitele a neradi jsme se s těmi srdečnými lidmi loučili.

Vzpomněli jsme si na jejich bezprostřednost už navečer, v příhraničním umolousaném městečku Kundara, když se nám za zády ozvalo: "Půjdete s námi!" Věděli jsme, co bude následovat.