Saša: Mám samozřejmě i problémy jako každý jiný člověk, ale život v Čechách mi vyhovuje. Na Prahu jsem si zvykl velice snadno, je to krásné město, a když přijíždíme z nějakého zájezdu, mám pocit, že se sem vracím jako domů.

Saša: Když jsem odjížděl z Ruska, měl jsem pocit, že je to navždy. Vadila mi nízká životní úroveň v Petrohradě a kriminalita. Dnes nevím. Po rodném městě se mi občas hodně zasteskne, žije tam celá moje rodina, všichni nejbližší.

Saša: K baletu jsem se dostal asi v sedmi letech, původně jsem se chtěl věnovat gymnastice nebo plavání. Maminka měla sen stát se tanečnicí. Když se jí kvůli postavě nesplnil, rozhodla se, že budu tanečníkem já. Navštěvoval jsem baletní kroužek, pak Ruskou baletní akademii A. Vaganovové. Teoretickou výuku jsem neměl rád, zato balet mě bavil. Hodiny se pochopitelně nesly v tradičním ruském duchu, kromě klasiky jsme měli pouze charakterní tance. Není divu, že mnoho ruských tanečníků je omezených na jediný styl.

Saša: Původně jsem byl hodně zakotvený v klasice, takže když jsem se v Praze poprvé setkal s moderními choreografiemi Libora Vaculíka, měl jsem problémy, nedokázal jsem zvolit správný výraz. Časem jsem zjistil, že není čeho se bát. Díky hlavním rolím v baletech Malý pan Friedemann a Někdo to rád... jsem v sobě mohl objevit herecký talent.

Co pro vás Národní divadlo znamená?
Keiko: V Japonsku jsou divadelní budovy vesměs moderní, takže Národní divadlo mi připadá nádherné jak svou historickou architekturou, tak i vnitřní výzdobou. A od té doby, co máme novou podlahu na jevišti, se nám tady i velice dobře tančí.

Saša: Naše začátky v Národním nebyly lehké, nová atmosféra, noví lidé, nic jsme tady neznali, naštěstí šéf baletu Vlastimil Harapes mně i manželce pomohl, byli jsme obsazeni do většiny představení. Dnes je mým největším přáním, aby mě tu nikdo nebral jako cizince. Cítím se být součástí Národního divadla, patřím sem. Chtělo by to jen trochu lepší finanční zajištění. Nemluvím jen sám za sebe, hůř jsou na tom tanečníci ve sboru, chybí jim finanční motivace.

Saša: Tančím rád ve všech představeních, nebaví mě pouze čistě technické role. Dávám přednost těm dramatickým, jako je I. kabaretiér v taneční komedii Někdo to rád... a teď nejnověji Oidipus ve Sphinx uváděné v rámci složeného večera Amerikana II.

Saša: Úplně spokojený nejsem nikdy.

Saša: V Rusku je Grigorovič považován za žijící legendu. Poprvé jsme se s ním setkali při práci na Louskáčkovi v roce 1998, zkoušelo se od rána do večera. Louskáček patří k mým oblíbeným rolím, z klasiky ho mám nejraději, asi kvůli vánoční atmosféře. V Čajkovského hudbě je veliká síla a veliký smutek, zvlášť v adagiu. Podruhé jsme se s Grigorovičem setkali loni, při práci na Raymondě, a to nám trochu chyběl ten entuziasmus, jaký jsme zažívali při přípravě Louskáčka. Nicméně role saracénského šejka Abdérachmana, kterou jsem v Raymondě dostal, je jedinečná, nabitá temperamentem a v závěru až zvířecí zběsilostí.

Saša: Od první chvíle, kdy Jiří Kylián vešel na náš baletní sál, bylo jasné, že jde o mimořádnou osobnost. Jeho umělecký rukopis je úžasný. V závěru Sinfonietty mi vždycky běží po zádech mráz, protože si uvědomuji, jak je ta choreografie geniální, jak dokonale souzní s Janáčkovou hudbou.

Saša: Do atmosféry představení se vžívám naplno a trvá mi dost dlouho, než se z ní dostanu. Pomáhá mi, když mám mezi diváky někoho známého, ztotožním se s pohledem toho člověka a v ten moment netančím pro všechny, ale jen pro něj. Po představení jsem jenom prázdné tělo. Teprve postupně se vracím k sobě. Většinou je mi líto, že představení skončilo, chtěl bych, aby trvalo déle.

Saša: Amerikana II je sestavena ze samých kvalitních věcí prověřených časem, zkrátka moderní klasika: Aileyho The River s hudbou Dukea Ellingtona, Tetleyho Sphinx na hudbu Bohuslava Martinů, Balanchinova Tarantella a Who Cares? Nadchla mě práce se zahraničními asistenty choreografie. Všichni znamenitě ovládají svou profesi, byli precizně připravení, sami, bez použití videa, dokázali předvést, co po nás požadují.

Saša: Rád spím, odpoledne před představením si pravidelně pospím aspoň dvě hodiny. Taky rád jím, manželka je výborná kuchařka. Jinak hodně času trávím u videa, u počítačových her a poslechem hudby - nejraději mám Pink Floyd a Rolling Stones. A mojí vášní je nakupování.

Saša: Boj s vlastní leností. To, že musím, i když se mi nechce. Naštěstí na jevišti ze mě veškerá tíha spadne.

Saša: Štěstí je vteřinový okamžik. Štěstím jsou pro mě především vzpomínky na dětství, na školní léta, na kamarády.

Saša: Mám práci, která mě baví, a v divadle zajímavý repertoár, takže o ničem dalším nepřemýšlím. Zatím tady máme vyřízený trvalý pobyt, ale život je plný překvapení a nikdo neví, co ho čeká zítra.

AŠA HRBOTICKÝ