Tentokrát jste, vážení a milí čtenáři, ve výhodě, jíž nedokážeme konkurovat. Znáte už výsledky voleb, zatímco my dva, kteří na tomto místě týden co týden obluzujeme svými vývody, nemáme o konečném skóre ani ponětí. V době páteční uzávěrky tohoto čísla Týdeníku Rozhlas se totiž nejžhavější voliči zatím jen houfovali před dosud ještě zamčenými dveřmi volebních místností. Jestliže ale vy znáte výsledky a pokud vás nesklátila radost z nich, můžete si doma krátit dlouhou chvíli úvahami, která to strana se kterou oblaží nás příští vládou. My pak i bez znalosti konkrétních čísel můžeme nabídnout procházku zákonnými procedurami a v této zemi zavedenými obyčeji, skrze něž se volební výsledky přetaví do persóny příštího premiéra a složení příští vlády. Při této proceduře náleží důležitá role prezidentovi republiky. Ústava v článku 62 pod písmenem a) praví, že prezident "jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi". Článek 68 (2) pak konstatuje: "Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů." Podrobnější "jízdní řád" povolebního postupu ústava hlavě státu nepředepisuje a stejně je tomu (až na dvě výjimky) ve všech evropských demokraciích. Už proto může být snadno prezident Havel jistou stranou podezírán, že se pokusí manipulovat výsledky voleb tím způsobem, že bude-li to jemu a jeho politickým přátelům vyhovovat, nepověří sestavením nové vlády představitele nejúspěšnější volební strany. Na tomto místě učiňme malou odbočku a řekněme si, že prezident nemůže jmenovat příštího premiéra a pověřit ho sestavením vlády, dokud nepodá demisi současná vláda Miloše Zemana. Jak by to vypadalo, abychom měli zároveň premiéry dva, že ano! Zemanova vláda může teoreticky podat demisi kdykoli, představitelný je podle ministra Grosse třeba už den po volbách, avšak protože si dosluhující kabinet může chtít v klidu ještě ledacos zařídit, bude asi jako vlády předešlé postupovat podle článku 73 (2) ústavy, jenž obligatorně praví, že "vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny". Tato ustavující schůze se podle zákona o jednacím řádu sněmovny může sejít "nejdříve jeden den po uplynutí předchozího volebního období sněmovny". Teoreticky by to mohlo být již 21. června 2002, leč prezident musí předtím nově zvolenou sněmovnu nejprve svolat (do 30 dnů od voleb) k zasedání, takže se to všechno trochu protáhne a podle našich informací plánuje prý premiér Zeman demisi své vlády někdy na 10. červenec. Až pak může prezident jmenovat příštího premiéra a požádat jej o sestavení vlády, i když o obojím bude patrně dosaženo dohody dřív. A jakýmže to způsobem? Předpokládá se, že Václav Havel jako obvykle zahájí ihned po volbách neformální rozhovory s představiteli politických stran, relevantních pro sestavení příští vlády. Může nastat i situace, že si z jejich řad nebo i odjinud vybere osobu, kterou požádá vedením politických konzultací o složení příští vládní koalice a jejím premiérovi. Tou osobou nemusí být příští předseda vlády (v prosinci 1997 takto předjednával Josef Lux a premiérem byl pak jmenován Josef Tošovský). Politickému předjednání namísto jmenování premiéra hned "naostro" dával přednost i prezident Masaryk. Václav Havel postupuje touž cestou, nepopsanou ovšem v ústavě, proto, že politické předjednání dosud vždy vedlo k vytvoření takové vlády, která na první pokus získala důvěru Poslanecké sněmovny. Poněvadž prezident považoval tzv. opoziční smlouvu mezi ČSSD a ODS odpočátku za nouzové, demokracii nesvědčící řešení, bude mít nejspíš zájem vyhnout se menšinové vládě v jakékoli podobě a bude chtít přispět zemi vládou stabilní, to znamená koalicí opřenou o parlamentní většinu a co nejširší programovou shodu. Ideální situace pro prezidenta nastane, jestliže takovou vládu bude schopná sestavit strana, jež získá ve volbách nejvíce poslaneckých mandátů. Co když ale jako nejúspěšnější vyjde z voleb nějaký "kůl v plotě", zatímco teprve na druhém a třetím místě se umístí strany způsobilé vytvořit jak programově ústrojnou vládní koalici, tak nás společným jazykem prezentovat v Bruselu? Pak bude mít prezident před sebou dilema: Je rozhodujícím kritériem být první stranou ve volební soutěži, anebo je jím záruka většinové shody o směřování země a stabilita? Od jisté doby platí, že ať řekne a učiní prezident Havel cokoli, jistým politikům je to hrubě proti mysli. Za těmi politiky stojí však podstatně menší podíl občanů, než kolik představuje ona padesátiprocentní podpora veřejnosti prezidentu Havlovi. Kdyby těch padesát procent už před volbami vědělo, podle jakých měřítek se bude prezident rozhodovat při výběru budoucího premiéra a souhlasu s optimální vládní sestavou, případné povolební spekulace o "manipulátorovi na Hradě" by přinejmenším té polovině občanů byly k smíchu.