Tak máme po volbách. Za několik dnů už budeme znát nové složení Poslanecké sněmovny a znovu se začne od samého začátku odvíjet ten obvyklý rituál voličského úžasu, který je znormován na čtyři roky. Už máme vyzkoušeno, jak nekonečně dlouhá je to doba. Tentokrát to bezmocné divení unavovalo jak vleklá horečka. Poslanci že nechodí na zasedání? Že opět poslali do života nesmyslné zákony a novely novel? Že si jako jeden muž odhlasovali zvýšení platů a ještě si musí, potřební, přivydělávat, kde se dá? Ministr že poputuje i se svou společnicí do vězení? A další dva, tři, čtyři, kterým se za celé volební období povedlo pramálo chytrého, že vydrží celé čtyři roky, protože mají židle vyztužené železným stranickým kováním a vystlané polštářkem opoziční smlouvy? Pravda, tak jsme tedy volili.

Není to přesné - zvolili. Vybrali jsme si z nabídky. Koupit také lze jen to, co je na trhu. Ptala jsem se několika lidí - koho volili. Zajímalo mě to. A víte, že překvapivě o tom nikdo nechce mluvit? Je prý to soukromá věc. Ale tak to přece není, vždyť mnohý z nás zvolil poslance, kteří budou dělat zákony a rozhodovat i pro všechny ostatní občany! V této dravé době se rozmohla ve firmách taková divná věc: prý lidé nemají vědět, jaký kdo má plat. Někde je dokonce nařízeno o tom nemluvit, aby snad nebyly rozbroje. V Česku se sice beztak nic neututlá, ale tajnůstkářství automaticky šíří podezření o mnoha nespravedlnostech. A pravda je, že takováto praxe umožňuje, aby leckdo mohl brát z přízně šéfů o mnoho víc, než si zaslouží. Další soukromé tajemství - koho jsem volil - je vlastně taková omluva předem. Bůhví jak ta volba tentokrát zase dopadne a nikdo nemusí vědět, že se to událo za mé podpory. Co když ti noví budou stejní jako ti před nimi? Lidé jsou jen lidé. Pak je snadnější přidat se ke sboru: tak nám zase narostly dluhy, školství ani zdravotnictví se do pořádku nedalo, penzijní reforma trčí v nejistotě a korupce bují jak rakovina.

Nevím, kolik komentátorů bude lidem připomínat, že to nové složení Poslanecké sněmovny je výsledkem vůle občanů. A že ta vůle musí pokračovat na ty, kteří se ujmou kormidla, po celé čtyři roky tlakem a ne trpným čekáním a reptáním. Zejména v jedné věci: politické strany jako by zapomněly, že jim ke zdravému fungování a k přitažlivosti musí pracovat jakýsi samočistící mechanismus. Stranické sbírky podivných existencí, mafiánů, nenasytných hamounů, intrikánů výběrových řízení, lichvářů národního majetku, lhářů, drzých pomlouvačů protivníků i samolibých kultů se - jak vidno - rozšiřují, místo aby mizely. Zájmy takových lidí vedou k tomu, že se nad dobrými nápady stále častěji zavírá rakev slovy "nebyla politická vůle". Politika se tím stává nedůvěryhodnou. Někdy se až člověk diví, jak mohou slušní lidé být v jedné politické straně s takovými exempláři.

V každé době - a je tomu tak i dnes - bylo tím největším každodenním hrdinstvím v kritické životní situaci říct: "Tak to ne, v tomhle já nejedu." A také se podle toho zachovat. Mnohým z generací před námi šlo leckdy o život a dokázali to. Spisovateli Vančurovi navrhli okupanti za loajalitu cesty po západní Evropě. Věděl, že odmítne-li, bude to znamenat smrt. Novináře Peroutku si z koncentračního tábora přivezli do Prahy, aby mu nabídli svobodu a šéfredaktorské místo, ale on se vrátil zpět do vězení. Doba nedávná už nežádala život, jen charakter. Za teplá místečka od statisíců přisluhovačů normalizace, za drobné výhody od poslušných a raději nemyslících přikyvovačů. Můžete namítnout, že to útočily svou silou diktatury. Ale teď? Učíme se přece demokracii. Právě - že teprve učíme. Odmítnout korupci, podlézání, intriky, nemlčet nad nepravostmi, nezavírat oči před nespravedlností, ale i odporovat hlouposti, nevkusu a neslušnosti, to jsou ta každodenní hrdinství dnešní doby. Takovéto nástrahy tu jsou a budou vždycky. Však už se s nimi popralo několik pracovníků státních institucí, kontrolorů, agentů, právníků, starostů i primátorů, ale i učitelů a novinářů.

Dávno známé pravdy, jako že hloupost je někdy horší než zlý úmysl anebo že většina nemusí vždycky mít pravdu, jsou draze placené životní zkušenosti, které si musí prožít všechny generace. Dělat že nevidím nebo omlouvat se slovy "co já zmůžu" je sice pohodlné a leckdy dokonce výnosné, ale hryže to svědomí. Rozhodnutí nebýt v partě, která přepadává dostavníky, přece znamená zase nemožnost podělit se o lup a tedy bráno z čistě ekonomického hlediska - prodělat. Ale věřte, pro dobré svědomí je to lepší. Takováto zamyšlení, která by nahlédla nabídnutým kandidátům na křesla Poslanecké sněmovny více do duše, mi v předvolební kampani moc chyběla. O slušnosti a morálce se u nás mluví málo. Často přemýšlím o tom, proč zvednutému prstu prezidenta Masaryka s úctou a citem rozuměla celá společnost. To on jednou řekl: "Jeden z největších nedostatků politiky je, že politikové nepozorují, že myslí a jednají příliš egocentricky. Dnes se nahrazuje pozorování společnosti čtením, spěšným čtením novin. Rád bych věděl, kolik poslanců, kolik politiků si promyslelo aspoň jednu základní knihu o politice." Jako by ta slova říkal i současníkům. Když filozofuje náš dnešní prezident Václav Havel, hned je okřiknut. Okamžitě se ozve, že cokoliv řekl, řekl zásadně, ale zásadně špatně. Špatně? Mně to zní docela srozumitelně: "Buď budeme společností občanskou a vskutku otevřenou, anebo se náš společenský systém bude zvolna, nenápadně, ale nezvratně uzavírat tak, až nakonec o tom nejpodstatnějším bude rozhodovat vždycky jen totéž poměrně úzké bratrstvo, v jehož rukách bude soustředěna hlavní moc ekonomická, politická i mediální a které se nebude bát ani samého pomezí kriminality. Buď budeme státem opravdu demokratickým, anebo demokracií formální, technickou a institucionální."