Režisér Jiří Svoboda natočil svůj poslední film pro kina před třinácti roky. Od té doby různě paběrkuje v televizních studiích, čas od času prosadí inscenaci - nejnověji Udělení milosti se zamítá. Proti Jiřímu Svobodovi lze vznášet všelijaké výhrady: v umělecké sféře jistě patřil k nepříliš tolerantním prominentům komunistického režimu (a v 90. letech dokonce na nějaký čas stanul v čele stejnojmenné strany, neúspěšně se pokusiv o jakousi její modernizaci). Ale nelze upřít, že většinou natáčel filmařsky gramotné výtvory, které dokázaly nastolit působivou atmosféru, uměl pracovat s herci.

Dokázal své kvality i ve výše jmenovaném dílku. Není didaktické ani pamfletické. Hledá u každé z postav niterné pohnutky, ve výsledku vedoucí k tragickému rozuzlení. Svoboda nenatočil přímočarý politický film, který by vypovídal o zákrutách poválečných desetiletí. Původně privátní konflikty zde rozehrávané zprvu postrádají přímý politický rozměr, avšak postupně jej jakoby zástupně začínají nabývat - neschopnost dopadnout mladíka, jenž neustále utíká z dětského domova i nápravných ústavů stejně jako z vězení, začíná však vrhat špatné světlo na práci bezpečnostních složek.

Banalita tak poznenáhlu nabývá bezmála celospolečenského dopadu, pronásledovanému má být vtisknuta podoba cynického zločince. Systém nasadí všechny své síly, aby jedince, jenž narušuje vnucená pravidla, odstranil. Film ukazuje, že demokratičnost společnosti a jejího zřízení se projevuje i v připravenosti akceptovat odlišné způsoby bytí. Hrdina příběhu doplatí vlastně jen na to, že chtěl žít nezávisle, mimo jakékoli struktury, že chtěl zůstat svůj.

Netvrdím, že Jiří Svoboda natočil bezchybné či dokonce výjimečné dílo. Je rozhodně lepším režisérem než scenáristou, rezervy bychom nalezli i v dramaturgické práci. Avšak jsem přesvědčen, že na televizní obrazovky vtrhla výrazová zaujatost, která se snaží diváka oslovit, aniž by se mu podbízela melodramatickými schématy. Považuji za nesporné, že tento snímek by si zasloužil uvedení na filmová plátna více než leckteré nedodělky, které tam pronikly (Archa pro Vojtu, Únos domů). A je ostudné, že Česká televize - konkrétně její pražské centrum - otálela celé roky s realizací dalšího projektu, který jí Svoboda marně nabízel - případu orlických vražd. S talentem se nemá hazardovat.