Řeknu vám po pravdě, když jsem se poprvé doslechl o tom, že se právě černobylská jaderná elektrárna stává turistickým cílem, kroutil jsem nevěřícně hlavou. Který blázen by chtěl dobrovolně tam, odkud lidé, kteří mohli, prchali na stovky kilometrů a přitom si svůj černobylský úděl vlastně nesli v podobě zásahu radiace s sebou. Připomenul jsem si své pracovní cesty do míst, kde vám zlověstné ticho liduprázdného sídliště v blízkosti jaderné elektrárny svou výmluvnou syrovostí doslova řve v uších. Tenhle dojem se vám pak mísí s pokřikem doprovodu, který vás odhání z travnatých ploch, protože tam je stále radiace příliš moc.

S katalogem jedné z největších ukrajinských cestovek, ve které si ale vážně můžete v nabídce extrémních druhů odpočinku přečíst i strohý řádek "Návštěva Černobylu", jsem se proto jedné z Ukrajinek před nedávnem zeptal: "Jela byste se podívat jako turistka do Černobylu?"

"Do Černobylu?" ptá se žena, jako by nevěřila svým uším. "Samozřejmě že ne. Proč? Vím, co to je Černobyl, a tak bych tam pochopitelně nejela," říká žena na kyjevském tržišti. A úplně ji uvádím v údiv, když jí takovou cestu za novou ukrajinskou atrakcí nabízím, jako ona cestovka, za nějakých sto dolarů. "Za jakých sto dolarů?" opakuje nevěřícně několikrát upřímně žena a přitom okamžitě vypočítává, že když dostává 150 hřiven důchodu, tak oněch sto dolarů pro ni je kolem 500 hřiven, a tudíž čtvrtletní důchod.

Jinak jsou na tom ale Američani, Britové i Holanďani, Japonce nevyjímaje. Právě oni tvoří zatím sice skromnou, ale přece jenom klientelu kyjevské cestovní kanceláře. A co za tu stovku dolarů dostanu, pokud jsem takový šílenec a nemám lepší nápad, za co je utratit?

"Za ty peníze získáváte jednodenní cestu do Černobylu, zahrnující dopravu do zóny kolem elektrárny, speciální oblečení - kombinézu plus stravu a služby anglicky nebo rusky mluvícího průvodce," vypočítává mi manažer cestovní kanceláře Taras Gorkun potěšení, které by mě čekalo kolem odstavené, ale stále prý podle vědců nebezpečí skrývající jaderné katedrály. Jenomže řada lidí jezdí na turistické cesty přece nejen kvůli sobě, ale také proto, aby se pak měli čím pochlubit příbuzným a známým. Znáte to: "Jó, to bylo něco - celý den na velbloudech!" Nebo: "Tak velikou rybu, co jsme harpunou dostali, jste ještě neviděli!" Ale čím trumfovat v případě Černobylu? Že by dávkou záření? A dozvím se ji vůbec?

"Na přání vám mohou nabídnout osobní dozimetr," ujišťuje turistický obchodník z Kyjeva připravený na všechno a ještě upřesňuje: "Můžete dostat dávku tak 12, 14 mikrorentgenů za hodinu, a to je to samé jako tady v Kyjevě." Tak nevím; jsem schopen pochopit zájem o dovolenkové foto třeba "Já a moje pyramida", nebo "Žena a hroch", popřípadě "Rodinka pod vodopádem". Ale záběr "Já a jaderný sarkofág", pod kterým je prý pořád nekontrolovaných 160 tun jaderného paliva, takový záběr, který si většina z dosavadních 40-50 zájemců za rok o podivnou turistickou cestu pořizuje, ten bych já osobně za perlu dovolenkových alb nepovažoval.