Nahrávky moderních tanců přinášel katalog této gramofonové společnosti již v letech těsně před vypuknutím první světové války - byly v něm tehdy zařazovány do oddílu nazvaného "Různé společenské tance". Na etiketě s pejskem Nipperem u gramofonu tak vyšly již v roce 1913 například synkopované skladby Alexander's Ragtime Band, Grizzly Bear, Mysterious Rag, The Horse Trot či The King of Rags. První skutečně jazzové nahrávky ovšem byly natočené na gramodesky až v roce 1917 - podívejme se teď, kdy se na značce HMV objevily v obchodech s gramodeskami v mladé ČSR.

Za prvního "krále jazzu" byl označovaný Paul Whiteman (1890-1967). První snímky jeho tanečního orchestru, které přinesly tomuto americkému houslistovi a kapelníkovi světový úspěch - skladby The Japanese Sandman a Whispering -, natočil v polovině roku 1920 na gramodesky značky Victor a během následujících pěti let se jich prodalo celkem pět milionů výlisků. Prostřednictvím gramodesek značky HMV se četné nahrávky Whitemanova orchestru dostávaly k českým příznivcům moderních rytmů již poměrně brzy po svém vzniku - patřily dokonce mezi vůbec první snímky, které na této značce vycházely již od roku 1923, a "úplný seznam dvoustranných desek gramofonových" československé pobočky firmy HMV z roku 1925 uvádí téměř stovku titulů v provedení tohoto orchestru. Byly mezi nimi i nahrávky některých skladeb Rudolfa Frimla (Cutie, Rose Marie, Indian Love Call), řada melodií Irvinga Berlina a pochopitelně i skladby z pera pana kapelníka. Souběžně s tím, jak postavení orchestru Paula Whitemana ztrácelo v kontextu světové taneční hudby na významu, ubývalo i jeho snímků v českých katalozích firmy HMV. Naposledy zde bylo několik gramodesek s jeho nahrávkami nabízeno ještě v roce 1933. Sám Whiteman ovšem natáčel gramodesky s orchestry různých názvů (Swing Wing Group, Swinging Strings, Bouncing Brass) až do konce čtyřicátých let. Jeho úplně poslední nahrávky - se studiovým souborem nazvaným Paul Whiteman and the "New" Ambassador Orchestra - vznikly ještě v roce 1954.

Další význačné nahrávky z počátků historie jazzu, které byly představeny domácím fanouškům, přinesly gramodesky značky HMV se snímky souboru The Benson Orchestra of Chicago, vedeného pianistou, aranžérem a kapelníkem Donem Bestorem. Hudební projev tohoto orchestru se na téměř všech asi deseti v ČSR vydaných snímcích vyznačoval mnohem výraznější rytmikou, než jakou najdeme na nahrávkách orchestru Paula Whitemana pocházejících ze stejné doby. Gramodesky se snímky souboru The Benson Orchestra of Chicago nejspíš nebyly na trhu dlouho, protože katalog z roku 1928 je již neuvádí.

Šest jazzových kousků (Bees Knees, Teddy Bear Blues, Apple Sauce, Farewell Blues, Aggravatin' Papa a Aunt Hagar's Blues) autora W. C. Handyho vyšlo americkému bělošskému souboru kapelníka Nata Shilkreta s názvem The Virginians a doplnilo je několik nahrávek orchestru dalšího amerického kapelníka Bena Selvina (Old Man Jazz, Dance-o-Mania). Oba tito hudebníci nahráli v následujících letech se svými různými tanečními a studiovými orchestry pro americkou gramofonovou společnost Victor pod desítkami pseudonymů stovky a stovky snímků (Ben Selvin byl v tomto ohledu rekordmanem s celkem více než devíti tisíci nahrávkami svých různých orchestrů), které následně vycházely po celém světě na mnoha dalších značkách gramodesek.

Anglickou taneční a jazzovou hudbu zastupovaly od roku 1924 na gramodeskách značky HMV především nahrávky orchestru Jacka Hyltona. Tento populární soubor měl velice propracovanou dramaturgii svých hudebních čísel, jež často prokládal různými efektními tanečními sóly a komediálními výstupy. Jack Hylton podnikal se svým orchestrem časté zájezdy po Evropě (vystupoval i v Praze) a koncem dvacátých let natočil v Berlíně pro firmu Electrola s několika německými zpěváky celou sérii tanečních snímků. Jack Hylton byl sice ve své době často označován za evropského Paula Whitemana, ve skutečnosti se ale od hudebního projevu orchestru svého amerického konkurenta distancoval a prohlašoval se za tvůrce vlastní britské odnože tzv. symfonického synkopovaného jazzu.

Z dalších anglických tanečních orchestrů, jejichž nahrávky byly zařazovány do českých katalogů gramodesek značky HMV, jmenujme ještě soubory Queens Dance Orchestra (True Love), The Band of H. M. Coldstream Guards (foxtrot Give me the Moonlight, ale i Ouverture 1812 od P. I. Čajkovského) a především Mayfair Dance Orchestra. Tento studiový taneční orchestr gramofonové společnosti HMV nahrával od počátku dvacátých let též četné snímky německých, francouzských a dokonce i českých autorů populární hudby. Z těch českých jmenujme R. A. Dvorského (Java, Souvenir di Capri, Kirkilis Shimmy) a Karla Hašlera (Když mne má panenka nechce ráda mít, Synku, ach, synečku, Když muzika začne hrát). Od roku 1928 pak tento soubor nahrával s kapelníkem Carrollem Gibbonsem pod názvem New Mayfair Dance Orchestra a v tomto novém obsazení natočil též několik orchestrálních skladeb Johna Gollwella.

Na vlně zájmu o moderní taneční hudbu se počátkem dvacátých let minulého století pochopitelně svezla i celá řada orchestrů, které měly s jazzem, rytmy či synkopami společného jen velice málo - většinou šlo spíše o soubory kavárenského typu, případně dobově známé kapely bavící svou hrou pasažéry prvních tříd na palubách luxusních zaoceánských lodí. Uveďme z českého katalogu firmy HMV z roku 1925 jen některé takové soubory a jejich repertoár: All Star Trio (Twelfth Street Rag), Club Royal Orchestra (Dancing Fool), S. S. Leviathan Orchestra (Tut-Ankh-Amen), Orchestr Nimbs (Electric Girl) nebo The Romaine Orchestra (The One I Love).

Gramodesky s nahrávkami všech tanečních a jazzových orchestrů, o nichž jsme dnes mluvili, byly pochopitelně pořizovány ještě mechanickým způsobem, proto se tyto snímky vyznačují charakteristickou ozvěnou a plechovým zvukem. Kouzlu jejich rytmu však ve své době podlehlo mnoho jazzových nadšenců - například E. F. Burian se při psaní své knihy "Jazz" v roce 1926 nepochybně nechal inspirovat právě některými z dnes zmiňovaných nahrávek, aby pak jen o několik málo let později tyto své rané vzory (mezi něž patřili právě Jack Hylton a Paul Whiteman) nemilosrdně zavrhl a přimkl se k jiným - jeho modlami se od počátku třicátých let stali Duke Ellington a Louis Armstrong.

GABRIEL GÖSSEL