26
vychází 17. 6. 2002

Zpět na obsah         

Televize
a film


POZVÁNKA DO KINA

Má otec právo vychovávat své dítě?

Sean Penn v titulní roli filmui Jmenuji se SamŘada amerických filmů se citlivě věnovala mentálně či psychicky postiženým jedincům. Vesměs se jednalo o seriózní průhledy do nitra lidí nějakým způsobem se odlišujících od ostatní populace. Avšak i toto téma začíná podléhat dvěma spekulativním rysům. Podřizuje se "politické korektnosti", proklamacím, že kterákoli menšina - ve filmu Jmenuji se Sam muž, jehož intelekt zamrzl kdesi na úrovni sedmiletého dítěte - má právo zařídit si život podle svého a požívat veškerých práv i výhod dostupných těm "normálním". Ale hlavně se přiklání ke kýčařskému, úhledně zabalenému melodramatu. Taková již byla Jiná láska, pojednávající o vyvzdorovaném osamostatnění mentálně postižené dívky, ve stejných šlépějích se ubírá též tento snímek.

Sam Dawson (hraje jej Sean Penn), žijící zcela opuštěně, pracuje jako pomocná síla v kavárně, pravidelně se setkává se svými podobně postiženými kamarády a obětavě se stará o svou dcerku, kterou mu zanechala náhodná známost. Idylu naruší zásah sociálních pracovníků, kteří dítě odeberou s tím, že není schopen se o ně přiměřeně postarat. Nešťastný otec shodou šťastných okolností získá na svou stranu špičkovou právničku (Michelle Pfeifferová), rozhodnut zvrátit neblahé opatření... Každý má přece právo být rodičem a vychovávat své dítě.

Sean Penn, dosud známý spíše rolemi téměř psychopatických násilníků, prokazuje mimořádný talent. S těkajícíma očima a mírumilovným výrazem ve tváři postihuje, jak Sam nelibě snáší jakoukoli změnu oproti navyklým stereotypům, jak má sníženy rozlišovací schopnosti v mezilidských kontaktech. Bez přehnané exprese postihuje, jak krajně soustředěn, s dozadu zakláněnou hlavou hledá výrazivo k verbálním projevům, jaké používá grimasy při vyjadřování údivu či rozčarování.

Režisérka Jessie Nelsonová pojímá celé vyprávění jako ilustraci základní teze, která ostatně také zazní - že "intelektuální kapacita nesouvisí se schopností milovat". V úhledně vedených protikladech načrtává poklidnou Samovu existenci, kterou protepluje horoucí láska k nadané dceři, od níž má být odloučen, i hektický život obhájkyně, jíž se rozpadá rodina a odcizuje syn. Však také zdánlivě sebejistá žena Samovi sděluje, že od něj načerpala více sil a odhodlání, než kolik získal od ní on.

Film s dojemnou naivitou vyzývá, aby lidé byli na sebe hodní a ohleduplní, aby ctili rozmanitost mentalit i schopností. Jenže od vemlouvavě příkladné ušlechtilosti a vstřícného pochopení - příznačný je nejen pohádkově idylický vztah mezi otcem a dcerou, ale také třeba scény odehrávající se v kavárně, kde Sam pracuje - vyprávění rychle spěje k bezostyšnému melodramatu. Čím více se přibližuje rozuzlení, tím také víc narůstá plačtivé vzrušení všech zúčastněných, kteří groteskně křiví ústa v záchvatech vzlykání. Příběh, v něžně pastelových barvách nasnímaný Elliotem Davisem a podbarvený romantickými tóny Johna Powella, se tak postupně mění ve sbírku motivicky, inscenačně i vypravěčsky tupých klišé, nad něž se tyčí snad jen procítěný herecký výkon Pennův. Už kvůli němu však stojí za pozornost.

JAN JAROŠ