26
vychází 17. 6. 2002

Tipy
Českého rozhlasu

Cyklus šesti skladeb

Rozhovor čtveřice smyčcových nástrojů, prvních a druhých houslí, violy a violoncella, dozrál ve vývoji instrumentální hudby za klasicismu a za jeho v pravém slova smyslu otce se považuje Joseph Haydn. Barokní praxe doprovodného číslovaného basu, která už brzdila pokrok, se v tvorbě Haydnově mění v souzvuk nástrojů, jejichž part je promyšlen a přesně zapsán, aniž by skýtal příležitost k improvizaci, stále zdobící instrumentální sólové koncerty s doprovodem. Podobnou cestou se vydali i skladatelé v jiných hudebních centrech - v Paříži i v Madridu - a odtud se nová forma šíří po celé hudební Evropě. Haydn na formě smyčcového kvarteta dlouhodobě pracuje, a tak se každý jeho jednotlivý opus stává vývojovým milníkem - tedy i cyklus šesti skladeb shrnutých v roce 1781 pod opusové číslo 33. Tehdy byl Haydn ve službě u Esterházyů a měl před sebou ještě přibližně polovinu tvůrčího života. Šlechtický zaměstnavatel mu však skýtal nejen obživu, ale vítal i jeho hudební novoty a experimenty, ke kterým opus 33 nepochybně náleží. První skladba z opusu 33 - Smyčcový kvartet h moll - je psána v prosté, provzdušené zvukové faktuře, má výrazná témata, s nimiž autor úsporně a cíleně zachází. Jedním z nových znaků - oproti dejme tomu o 10 let dřívějším opusu 20, je zasazení scherza místo dřívějšího menuetu jako druhé věty díla. Jeho ráz se už nezhlíží ve vznešeném dvorském tanci, nýbrž v třídobém taktu lidového ländleru, který se později promítne do pravého vídeňského valčíku.

(rfb)