Nesedíte tak trochu na mnoha židlích?
Jak se to vezme. Všechno to dělám na úkor odpočinku, spánku, relaxace a rehabilitace. Den má pro všechny čtyřiadvacet hodin. Jsou odpovědní lidé, kteří pochopili, že se má osm hodin pracovat, osm odpočívat a osm spát. A pak jsou ti nezodpovědní, a mezi ně patřím i já, kteří nemají problém pracovat dvanáct i čtrnáct hodin denně. Jiné tajemství v tom není a už vůbec ne žádná míra mimořádnosti.

Váš záběr je velmi široký.
K tomu jsem byl donucen životními okolnostmi. Za studií jsem onemocněl tak, že jsem nevěděl, zda ještě někdy budu hrát na klarinet. Tehdy jsem se začal věnovat i jiným činnostem: pedagogické práci, dirigování, naučil jsem se aranžovat a začal jsem komponovat. Pak se ale okolnosti stabilizovaly a nestal se ze mě ani skladatel, ani dirigent. Jestli jsem ovšem v životě něco opravdu pečlivě zvažoval, pak to, jestli se dám na sport. nebo na hudbu.

Takže jste se, při vaší houževnatosti, mohl stát třeba fotbalovým reprezentantem Československa!
Fotbal si rád zahraji dodnes. Ale co se týče profesionálního života, zvítězila hudba. Každý člověk je utkán z různých dispozic a indispozic. Tak, jak dnes zastánci zdravé výživy říkají, že máme poslouchat tělo, z hlediska osobnosti bychom měli poslouchat duši.

A k tomu sportovnímu vyžití ještě dodám,že jsem desetkráte běžel závod Běchovice -Praha a mám za sebou i tři dokončené maratony.

Učíte a v porotách posuzujete žáky a studenty nejrůznějších generací, od dětí po dospělé, učitele ZUŠ. Ke komu máte, jako učitel, nejblíž?
Určitě mám blíž k mladým než ke své generaci, tedy padesátiletým a starším, které toho hodně vyčítám.

Co konkrétně?
Konformní a mnohdy zbabělé postoje, které jsou výsledkem našeho myšlení, licitace, diplomacie - nazývejme to jakkoliv. To je jedna věc. Druhá věc je ta, že naše generace nejen že se nevzepřela falši, ale infikovala jí i generaci "pod sebou". Zaplať Bůh, že ty mladší generace nejsou infikovány tak, aby se z toho nedostaly.

Jací jsou dnešní mladí umělci?
Různí. Někteří dělají umění jen proto, aby na konci slyšeli potlesk, aby dostávali ceny a aby jim ostatní plácali po zádech. Byť třeba hrají a zpívají krásně, mně je to cizí. Jiní mají ohromnou míru moudrosti, spoustu věcí pochopili, vnímají určité důsledky. To je umění.

Koho zařazujete do té druhé skupiny?
Třeba klavíristu Martina Kasíka nebo Janu Bouškovou, Janu Brožkovou, Ondřeje Kukala, ale ten už není až tak mladý.

Jak na tom je naše mládí umělecky ve srovnání se světem?
Expandoval k nám svobodný svět a přinesl spoustu podnětů i možnost výjezdů našich mladých lidí ven. Jsou v tom výhody, jsou v tom ovšem i nevýhody. Řada lidí začala studovat na slavných evropských i amerických hudebních školách - a najednou museli své schopnosti, dovednosti a český způsob studia konfrontovat s tím, co se po nich na těchto prestižních školách vyžadovalo. To je jistě pozitivní, navíc spousta Čechů v tomto světě obstála. Dalo by se tedy říci, že jsme pořád hudebním národem. Na druhé straně jsou tu ale i varovné signály: počet zájemců o studium na uměleckých školách se podstatně snížil - dá se to pozorovat už od základních uměleckých škol. Marná sláva, to studium je nákladné: děti potřebují nástroj, noty, potřebují i technické vybavení, jako magnetofon, gramofon a určité nahrávky. Takže peníze budou asi v budoucnosti důležitým faktorem zájmu o umělecké školy.

Přesto systém našeho hudebního školství obdivuje celý svět.
To je pravda. Síť našich základních uměleckých škol a fundament lidí, kteří tam vyučují, jsou ojedinělé. To máte jako s hokejem nebo tenisem: československé a české úspěchy v těchto sportech byly způsobeny mimo jiné i tím, že na těch nejzákladnějších stupních trénovali profesionálové, lidé, kteří ovládali metodiku, teorii i praxi tréninkového systému. To platí i o učitelích základních uměleckých škol. Je tu však i druhá stránka. V době, kdy jsem studoval na konzervatoři, mělo celé Československo deset konzervatoří. Dnes jich je jen v České republice čtrnáct. Počet zájemců přitom nenarůstá, logicky se tedy snižují vstupní podmínky, požadavky při studiu. To mnohdy vede i ke snížení umělecké úrovně absolventů. Ale musím také říci, že třeba Hudební gymnázium na Žižkově mne nadchlo a přitom existuje, nepletu-li se, osm let.

Takže asi nejste zastáncem přijímání ke studiu bez zkoušek...
Nejsem a vedu o tom letité spory. Nevěřím na to, že nějaký ročník je nějak abnormálně umělecky na výši. Jediný způsob, jak uchazeč o studium ukáže, co umí, jsou právě přijímací zkoušky. Takže jsem zastáncem přijímání redukovaného počtu studentů, na druhé straně by z něj ale měla vzejít téměř nulová studentská "úmrtnost". Jak už jsem o tom mluvil, je dnes studium finančně náročné a nezjistit míru talentu už před ním, je opravdu neefektivní a v mých očích i hazardní.

Chválil jste učitele základních uměleckých škol. Jejich podmínky jsou ale dnes ekonomicky tristní.
To máte pravdu, a nejen ekonomicky. Jsou, bohužel, tristní i společensky. Je proto otázka, kolik mladých lidí do toho půjde. Dobrého kantora nedělá jenom talent a pedagogické schopnosti, ale i ochota a schopnost věnovat se žákům nad rámec toho, co má zaplaceno. To samozřejmě neplatí jen o učitelích na základních uměleckých školách. Letos byli Češi velmi úspěšní v soutěži Pražského jara. V oboru klarinet získali první a třetí, v oboru fagot druhou a třetí cenu. Všichni pedagogové Hudební fakulty AMU v Praze udělali pro dobré výsledky našich žáků maximum - a dopadlo to opravdu dobře. Pak se udělá ceremoniál, je kolem toho určitá sláva a účastníci i porotci odjíždějí s pocitem, že v České republice je klasické hudbě přáno nebývalým způsobem, že je všechno děláno na špičkové úrovni. Realita je ale úplně jiná. To jen pánové Herman, Seidl, Mareš a Hlaváč pracovali se svými žáky mnohem více, než jim ukládá úvazková povinnost ve škole.

Jako porotce máte možnost zajímavých srovnání. Soutěžící, které jste posuzoval jako děti v Concertinu, potkáváte za pár let jako soutěžící na Pražském jaru. Máte z toho radost?
Ano. A s těmi lidmi se potkávám dodnes. Namátkou: František Bláha, dnes první klarinetista České filharmonie, Vlastimil Mareš, dnes soloklarinetista Pražských symfoniků. I Kateřina Váchová, letošní vítězka Pražského jara, vyhrála svého času Concertino. Tu jsem koneckonců přijal jako svoji žačku přesto, že jsem se zapřísahal, že dívky už učit nebudu.

Proč?
Myslím si, že moje metody, to, co po žácích vyžaduji i po stránce osobnostní, by některé dívky nemusely dobře snášet. Nerad beru lidem iluze, protože se bez nich nedá žít. Ale kumšt na nich nestojí. Ten vyžaduje reálnost, velkou vnitřní sílu a velkou psychickou a mravní odolnost.

K rozhlasovému Concertinu Praga máte hodně blízko.
Concertino je, řekl bych, můj mateřský přístav. Do poroty Concertina jsem se dostal v pětadvaceti letech a vlastně náhodou: kolega, který tam byl jmenován, zemřel a já jsem byl osloven za něj. Přesně v intencích básníkova ujištění "když něco končí, něco nového také začíná". Když jsem pak učil na plzeňské konzervatoři, podařila se mi nevídaná věc: jako pedagogický elév jsem za deset let vychoval pro Concertino Praga tři vítěze. Kromě toho jsem díky Concertinu poznal spoustu zajímavých lidí, od rozhlasáků přes muzikanty až po porotce. Vzpomenu alespoň Helenu Karáskovou, Viktora Kalabise, Zuzanu Růžičkovou, Janu Hlinkovou, Josefa Havla, Stanislavu Střelcovou, Jiřího Vejvodu. Ale byli jich desítky či dokonce stovky.

Jak se oficiálně jmenuje vaše dnešní funkce ve struktuře Concertina Praga?
Zní to docela vznešeně: jsem předsedou stálé soutěžní komise. Ta komise je sestavena výhradně z externistů, čímž myslím to, že v ní není nikdo z Českého rozhlasu. Je to vlastně sestava expertů či poradců, kteří chtějí, aby Concertino Praga mělo svůj logický vývoj, určitou provázanost s institucemi, perspektivu a společenský kredit, a to u nás i ve světě.

TOMÁŠ PILÁT