Fouká studený vítr, moře je docela vzduté, nikdo není takový blázen, aby lezl do vln, jen tři Němky, dva Angličané a já. U oběda se mě kolegyně z chorvatského rozhlasu zeptala: "A na co jsi expert?"

Tak třeba na koupání ve studené vodě.

Německá "sound engineer", literární redaktorka a šéfka dokumentaristiky mají s sebou plavky i mimo sezonu, jsou vytrénované, ve vlnách si počínají suverénně, podjíždějí a proplouvají pod vrcholem a vynořují se daleko na širé vodní pláni. Když vylezou z vody, plavky sundají a na kamenitý břeh si lehnou nahé.

Já plavky s sebou vůbec nemám, do vody lezu opodál a plavu s obavou, aby mě moře nezaneslo moc daleko, abych se uměla vrátit a bezpečně vylézt po ostré skále. Když se mi to podaří, mé kolegyně už leží oschlé na oblázcích, kvapně se oblékám a spěchám na odpolední poslechy rozhlasových her. Na co já jsem expert? Na nedostatečnou přípravu.

Chorvatští kolegové zpívají už na lodi, jsou na výletě stejně jako já a jako pro mě je to výjimečná chvíle i pro ně. I na ně čeká v hlavním městě práce, aby je zavalila a zadrhla v hrdle jakýkoli zpěv kromě toho, který máme za úkol vysílat z rádia posluchačům, aby jejich den byl od písně k písni rychleji pryč, jejich čas aby s minutami umělého zpěvu zmizel jako hospoda na ostrově, od něhož se vzdalujeme.

Na co jsem expert? Možná na dialog, který dovedu lépe odposlechnout než skutečně vést. Zatímco ležím v levandulovém porostu, kousek ode mě usedají mladá slovinská redaktorka a zkušený a slavný režisér z Polska. Typická dvojice "studentka-profesor" - studentka poprvé v roli profesionála, profesor prostě na výletě. Slyším, jak jí říká, on, který se okolním světem zjevně baví, režisér, který si dovede vybrat přesný čas pro své jediné vystoupení v denní diskusi: "Ty se mě bojíš, vidím, že se mě bojíš" (zkušeně buduje koncepci dramatické situace nazvané "volný večer"). "Já ti nic neudělám."

A ona, začátečnice, která nebude nikdy umět to, co jemu je samozřejmé, protože nemá jeho nadání ani vzdělání, jde v hovoru přesně tou cestou, kterou jí vyznačil, a říká: "Vždyť ty mi můžeš udělat jen to, co já ti dovolím". A on (polsky): "Zopakuj, prosím, poslední slovo, poslednímu slovu nerozumím." A ona (slovinsky): "Jen co ti dovolím."

"Nerozumím," říká po pravdě on a buduje druhý plán své inscenace, ona mu přece dovolí všechno, ba pravděpodobně víc, než oč ji požádá. Hovor pokračuje:"Už na letišti jsem si tě všimla, už tam jsem viděla, že jsi zajímavý muž, osobnost."

"A na čem jsi to viděla?"- hraje si on, a ona - přesně dle scénáře...

Dialog potom pokračuje v hotelovém pokoji, dějství druhé: Jak udělat v rozhlase milostnou scénu. Vzdechy jsou banální, to jsme slyšeli včera v té německé hře, vlastní řešení není z režisérových nejlepších, ale meze dobrého vkusu nepřekročí.

Ale zpět k otázce, na co jsem expert: na nepozornost, pramenící z nechopnosti zadržet utíkající myšlenky. "Stydím se za svou špatnou angličtinu," říkám Angličanovi cestou z plavání ve studeném moři. "Víš, u nás se nesmělo cestovat, angličtina se učila jen na některých školách a kdo opustil stát, byl zločinec. A když ten zločinec byl spisovatel nebo novinář, byl doma vymazán." "To je duchovní terorismus," říká Agličan srozumitelně. "Ano, to byl vyhlazovací proces", snažím se anglicky. Snad proto vlastně na nic nejsem expert, jen na prožitou životní zkušenost a únavné překonávání zábran, tak únavné, jako je komunikace v cizí řeči, kterou pořádně neovládám. "Tvoje angličtina není tak špatná," říká gentleman v šortkách, "to moje čeština je daleko horší."