Předseda ČSSD, pověřený prezidentem Havlem politickými konzultacemi o příští vládě, vyjednává s představiteli Koalice. Při jejím bídném volebním výsledku (a vysloveně ubohém u kandidátů US-DEU) je namístě obava, zdali a jak dlouho by těch 70 sociálních demokratů a 31 zástupců Koalice dokázalo táhnout za jeden provaz a být koaliční vládě ČSSD a Koalice oporou. Druhá Klausova koaliční vláda poté, co do ODS zběhl sociální demokrat Teplík a když byl z ČSSD vyloučen Jozef Wagner, měla k dispozici v nejlepším případě 101 hlas, s kteroužto těsnou většinou ve sněmovně přestála jedno hlasování o důvěře a padla po patnácti měsících kvůli neléčené krizi uvnitř ODS, jež infikovala koalici nedůvěrou a způsobila její rozklad. Přitom ODS, ODA i KDU-ČSL si byly názorově blíže než dnes ČSSD a US-DEU. Pravda, s osmi poslanci a nezávislými Fischerovou a Karáskem se nemohl nerozplynout loňský sen, že zatímco se lidovečtí machři budou honit v (Čtyř)koalici za funkcemi, oni, unionisté, vybaví toto společenství svým festovně liberálním programem. Šance vládnout si prostě žádá přinést oběti, a tak jistý dosud velmi zaujatý kritik "velkého třesku" ministra Grégra je prý už také ochoten podržet tu a tam nějaký ten podnik nad vodou v případě, že převezme příslušné ministerstvo. Komunista na místopředsednické židli ve sněmovně je pro Hanu Marvanovou dusivé sousto, ale protože při tajné volbě vedení sněmovny "sfouknou" komunistovu instalaci poslanci ČSSD a KSČM svými 111 hlasy sami, unionisté mravně zvítězí, aniž by Špidla musel vzít nazpět slib ČSSD platný už od roku 1992, že demokratická zásada poměrného zastoupení musí v parlamentu platit i pro ty, s nimiž nesouhlasíme. Daleko podstatnější bude ostatně to, dospěje-li Špidlův tým a koaličníci k souhlasu na společném programu, který by vládu držel a udržel pohromadě spolehlivěji než těsná sněmovní většina. Jediným jednoznačným společným jmenovatelem je zájem na brzkém a čestném vstupu do Evropské unie. V záležitostech státního rozpočtu, schodku veřejných financí, penzijní reformy, fungování školského a zdravotnického systému a v mnoha dalších budou muset obě strany potenciální koalice projevit hodně dobré vůle ke kompromisu a k dohodě. Kdyby bylo málo dobré vůle či jestliže by dohoda prostě nebyla možná, Špidla ohlásil variantu č. 2 - jednobarevnou menšinovou vládu ČSSD, pro níž by se snažil získat podporu napříč sněmovnou. Protože by to byla vláda s výrazně levicovým programem, nejspíše by mu ji ostentativně nedaly strany jako US-DEU a ODS a tím ho donutily být závislý na komunistech a zkompromitovat ČSSD pro příští volby. Podobný scénář si jistě dovede představit i prezident a my si zase můžeme představit to, že nedohodne-li Špidla neformálně koaliční vládu se Svobodou a Marvanovou, po demisi Zemanova kabinetu se bude Václav Havel zdráhat jmenovat jej premiérem s výhledem, že mu obratem přivede na Hrad další jednobarevnou vládu, tentokrát drženou u moci namísto ODS a Václavem Klausem rovnou Grebeníčkovými komunisty. V takovém případě by asi leckdo dal opět přednost dvojspolku ČSSD -ODS, tentokrát nikoli "na psí knížku", nýbrž jakožto "velké koalici". Byla by nejspíše bez Špidly, ale zato by se radovali "Zemanovi sirotci" a toho času ušlápnutá Klausova strana: někteří "jen" z toho, že v započaté "stabilizaci" České republiky mohou další čtyři roky pokračovat a že ji završí k obrazu svému, jiní i ze "záležitostí společného zájmu", které prý k "oboustrannému prospěchu" řešili čtyři roky a nyní by v tom další čtyři mohli pokračovat. Při výhledu na možnou variantu č. 2 a zvláště radostnou velkokoaliční variantu č. 3 ani příliš nepřekvapuje informace, že unionisté a lidovci až dosud jednali se sociálními demokraty v dobré vůli, konstruktivně, a prvé dvě strany v dosud nevídaném souznění. Známé úsloví "spolu chyceni, spolu pověšeni" platí totiž v tomto případě hlavně a především pro lidovce a US-DEU.