28
vychází 1. 7. 2002

Názory, komentáře

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Důvěřuj, ale prověřuj!

Vzpomněli jsme si na tohle gottwaldovské heslo z předlistopadové pokladnice, jakmile se k nám donesla zvěst o skrytých kamerách a snad i mikrofonech, které dal nainstalovat na čtyřech technických pracovištích České televize její generální ředitel. Jiří Balvín je prostě dobrý hospodář a zaslouží si ocenění, že se rozhodl nestát jen tak se založenýma rukama, když se k němu dostala informace, že někteří pracovníci televize možná zneužívají jejích výrobních prostředků k osobnímu obohacování. Vezmeme-li v úvahu, že veřejnoprávní televize patří tak nějak téměř nám všem, ani nám koncesionářům by nemělo být lhostejné, kdyby si někdo na "našem" zařízení za šedesát milionů dělal soukromé melouchy. A mimochodem, jak bychom přišli k tomu, aby dotyčný či dotyční za přepis filmových kopií na magnetický materiál od kohosi inkasovali zlaťáky a my, koncesionáři, abychom neinkasovali nic a naopak jenom dál platili za to, že máme doma "bednu". Jestliže nejlepší z nejlepších, totiž naše poslankyně a poslanci, zvolili televizní radu a ta postavila pana Balvína na místo generálního ředitele, pak podíváme-li se na věc politicky, bylo přímo jeho povinností pořídit dotyčnou zpravodajskou techniku a špiónit tak dlouho, dokud důvodně podezřelé osoby nepřistihne při činu. Protože však nevděk světem vládne, pan generální ředitel nejenže se nedočkal ocenění, ale byly proti němu dokonce poštvány i orgány činné v trestním řízení. Prý došlo k zásahu do osobnostního práva, především práva na soukromí, míní advokát a bývalý šéf Bezpečnostní informační služby Stanislav Devátý. A z Úřadu na ochranu osobních údajů se nám naznačuje, že snad mohl být porušen i zákon o jejich ochraně. Známe ty právní chytristiky, že ano? Zejména bývalý kovaný disident pan Devátý, jenž má zkušenosti s StB a jistě též s nasazením zpravodajské techniky, by mohl ocenit, jak se poměry změnily, když nám ta demokracie tak pěkně vykvetla. Prosíme vás, uvažujte jako my s chladnou hlavou: Dělám-li v zaměstnání to, co mám v pracovní smlouvě, pak možnost, že se na mě ve své kanceláři dívá pan generální ředitel, protože ho osobně zajímá, jak mi jde dílo od ruky a co si při něm povídám, by mě vlastně měla těšit a být mi téměř odměnou. Pravda, Česká televize není Pentagon, kde jsou prý monitorovací kamery i na pisoárech. Ale dobře jim tak, těm kamerám i těm nad mušlemi, neboť má-li někdo ctižádost plánovat případné příští války, kout pikle v nějaké superšpionážní centrále, vymýšlet "zázračné zbraně" či něco podobně exkluzivního, se všudypřítomným okem kamery prostě počítá jako s preventivní nutností. Ale teď zpět na Kavčí hory a už bez úsměvu na rtech: Česká televize není tajná, nýbrž veřejnoprávní instituce a není to také fabrika s rutinní výrobou a drilem, nýbrž místo, kde se debatuje a jinak vzájemně spolupracuje, aby byl výsledkem pokud možno tvůrčí počin. Ředitel Balvín přišel poměry v televizi (s prominutím) znormalizovat, čili skoncovat s napětím a přesvědčit lidi, aby místo stávkování opět profesionálně tvořili zpravodajství, publicistiku, pohádky, hudební pořady - prostě to, co mají. Soudě z občasných replik páně ředitelových a letmo nazřeno zvnějšku, v konsolidaci televize asi postoupil. Řekli bychom kupředu, kdyby k tomu Jiří Balvín bohužel nepotřeboval i ty tajné kamery. "Důvěřuj, ale prověřuj!" nabádal kdysi jistý Gottwald. Za normalizačního fízlování si méně uvědomělí pracující heslo "klasika Klemy" tvořivě rozvinuli do úsloví "my si, soudruzi, věříme, ale pro jistotu se budeme hlídat". Snad té minulosti nemáme v sobě tak neslušně mnoho. Snad jde na to, aby se nekradlo, dohlédnout i bez fízlovského náčiní. Snad se pod panem generálním ředitelem konsoliduje Česká televize směrem k médiu veřejné služby a ne - jak říkával Jan Werich - k nule.

Ostuda na pokračování

Všechny spory o Novu mají jedno společné. Jsou nepřehledné, zamotané, složité. Tradičně není jasné, co komu patří, o co se komu jedná, kdo má pravdu. Účastníci si stojí na svém a není, kdo by je nestranně rozsoudil. Cokoli se totiž ve věci Novy rozhodne, je vzápětí napadeno, zpochybněno. Ke všemu jsou různé výklady, neshodnou se právníci, vyšetřovatelé jsou bezradní, soudci chybují. Pouze jedno je jisté: Sobotu co sobotu pravidelně se objevující ředitel, kterému volají dezorientovaní diváci požadující vysvětlení. A toho se jim jako léku na nespavost dostává i nyní, kdy je dotyčný zřejmě již odvolán. Ani to ovšem není jisté. Ředitel soudí, že odvolán není, a tímto svým soudem se také řídí. Televize Nova je stroj na peníze, který dávno běží v zajetých kolejích a na tom sotva co změní, zda bude ředitelem Ředitel, anebo někdo jiný. Hlavní problém dokonce nespočívá ani v tom, na čí straně je pravda a na čí není. Šokující je, že se to neví. Jak je možné, že zde existuje firma, nezanedbatelně určující společenské stereotypy, firma s vlivem na veřejné mínění, s politickým vlivem a firma, která má značnou cenu, přičemž se neví, komu vlastně patří, kdo tedy za ni odpovídá a komu? To je prostě ostudný důkaz toho, že se pohybujeme v právní džungli. Jak dlouho ještě?