K legendárním prvním zvukovým záznamům hlasů slavných hvězd operního nebe z konce devatenáctého století, které pořizovali v newyorské Metropolitní opeře například pánové Mapleson či Bettini (s příběhem tohoto italského plukovníka vás Fonogram před časem seznámil), patří také obecně méně známé fonografické válečky amerického lékaře Julia Mounta Bleyera.

Julius Bleyer se narodil v roce 1859 v Plzni a o devět let později s otcem přesídlil do New Yorku. Po ukončení školní docházky nejprve krátce pracoval v advokátní kanceláři, pak se ale rozhodl pro studium medicíny, které ukončil v roce 1883. Již o pět let později nastoupil - jakožto praktik newyorské plicní kliniky s vynikající pověstí - do funkce odborného konzultanta v newyorské Metropolitní opeře. Jeho koníčkem byly také pokusy s elektřinou a záznamem zvuku (byl redaktorem odborného časopisu Electrical Review).

I když v té době nebylo používání fonografů obecně ještě nijak zvlášť rozšířené, uváděl doktor Bleyer v článku, který publikoval v listopadu roku 1888 v odborném časopise The Medical Record, že se natáčení fonografických válečků věnuje již "nějaký čas". Jako specialistu na choroby plicní ho k zájmu o "mluvící stroje" přivedla myšlenka, že fonograf by bylo možné využívat též pro diagnostické účely. V několika následujících letech se proto velice pilně věnoval pořizování fonografických záznamů kašle, sípání a dýchání svých pacientů, takže v dubnu roku 1897 - jak alespoň uváděl americký lékařský časopis The Phonoscope - již vlastnil sbírku více než šesti stovek fonografických válečků se záznamy kašlajících lidí.

Tyto válečky doktor Bleyer často přehrával svým kolegům na různých lékařských sympoziích a nejméně při dvou příležitostech - v roce 1891 na sjezdu Newyorské lékařské společnosti a o rok později na výroční konferenci Amerického elektroterapeutického sdružení - s ním tyto nahrávky předváděl i milovník bel canta a známý experimentátor v oblasti zvukových záznamů plukovník Gianni Bettini. Sám doktor Bleyer na této konferenci přednesl příspěvek, který nazval "Edisonův fonograf a Bettiniho Micro-phonograph: principy jejich fungování a co od nich můžeme očekávat".

Zdá se, že právě Bettiniho pokusy se zaznamenáváním hlasů význačných operních pěvců dodaly doktoru Bleyerovi kuráž, protože od téhož roku začal po svých slavných nemocných z Metropolitní opery stále naléhavěji požadovat, aby do nahrávacího trychtýře jeho fonografu nejen kašlali a sípali, ale po svém uzdravení i zpívali. Již v roce 1892 napsal autor článku v časopise The Phonogram, popisujícím experimenty doktora Bleyera s nahráváním fonoválečků, že "...nepochybně jde o nejrozsáhlejší soukromou sbírku nahraných fonoválečků současnosti".

Tato sbírka zahrnovala kromě záznamů hlasů nejslavnějších operních hvězd, které vystupovaly v posledním desetiletí devatenáctého století na jevišti newyorské Met, také snímky orchestru této opery, záznam hry slavného polského pianisty Leopolda Godowského a řady dalších instrumentalistů. Doktor Bleyer se nakonec rozhodl shromažďovat především záznamy hlasů předních osobností ze všech oblastí kulturního života, a tak založit to, co sám nazval "knihovnou autogramů".

Zvuková knihovna doktora Bleyera sice údajně obsahovala záznamy hlasů řady nejvýznamnějších pěveckých osobností konce devatenáctého století, dodnes se ale nepodařilo žádný váleček z této jeho legendární knihovny nalézt. Je sice krajně nepravděpodobné, že by doktor Bleyer několik stovek svých milovaných hnědých voskových válečků zničil ještě během svého života, ale nikdo nemá potuchy, co se s nimi stalo po jeho smrti v roce 1915 - v jeho poslední vůli navíc nebyly vůbec zmíněny.

Pánové O. Reed a W. L. Welch, autoři klasické knihy Od cínové fólie ke stereozáznamu, zastávají názor, že všechny Bleyerovy válečky jsou již dávno nenávratně zničeny. S tímto pesimistickým tvrzením ovšem řada badatelů odmítá souhlasit a někteří z nich po fonoválečcích doktora Bleyera dodnes intenzivně pátrají. V archivu Národního Edisonova památníku v městečku West Orange v americkém státě New Jersey sice existují četné odkazy na experimenty doktora Bleyera, žádné jeho válečky se tam ovšem nenašly. Ani pátrání v několika bytech, kde v průběhu dvacátého století bydleli Bleyerovi příbuzní či potomci, nepřineslo žádné výsledky.

Doktor Bleyer se úzce přátelil s Giannim Bettinim, neboť oba muže pojilo nadšení pro operní zpěv i fonografy. Bydleli mimoto na Manhattanu jen několik bloků od sebe a Bettini dokonce svému příteli a sousedovi v roce 1892 věnoval svůj vylepšený Micro-phonograph. Často se navštěvovali a nepochybně si své válečky vzájemně půjčovali nebo vyměňovali. Je tedy možné i to, že některé Bleyerovy nahrávky se zachovaly ve formě fonoválečků, které později prodával plukovník Bettini.

Nenapravitelní optimisté dnes vkládají své poslední naděje na šťastné vyřešení záhady zmizelých fonoválečků doktora Bleyera do skutečnosti, že jich osud by se mohl podobat osudu Bettiniho fonoválečků: až do čtyřicátých let dvacátého století byli totiž přesvědčeni všichni, kdo se zajímali o Bettiniho život a dílo, že jeho legendární sbírka byla zničena v letech první světové války. Pak nalezl v roce 1945 jeden americký turista během své dovolené v Mexico City plnou bednu Bettiniho válečků a další se o několik let později vynořily ve Francii, Itálii, na Novém Zélandě a dokonce i na několika místech v americkém státě New York.

Zanícení hledači odkazu doktora Bleyera proto nabádají všechny sběratele: Pokud snad někde na půdě najdete fonoválečky, na kterých bude natočené místo hudby jen kašlání nebo sípání, pečlivě je uschovejte a prozkoumejte - ten kašlající nebo sípající hlas by totiž klidně mohl patřit některé z nejslavnějších operních hvězd dávné minulosti!

GABRIEL GÖSSEL