Už nepřesným českým názvem Muž, který nebyl je tento americký snímek, který graciezně napodobuje styl vražednických thrillerů takzvané "černé série", v americké kinematografii se prosadivší zejména ve 40. letech (ale také britských cynických komedií z téže doby), znejasňován: původní titul Man Who Wasn't There by se měl převést jako Muž, který tam nebyl s důrazem na ono tam. Neboť právě na tom spočívá jedna z důležitých zápletek.

Bratři Coenové, který tento film přichystali, jsou proslulí nejen dokonale rozpracovanými příběhy s nejednoznačným náhledem, kde za náhlou brutalitou se leckdy skrývá grotesknost takového dění, ale též brilantní nápadobou stylu a vyjadřovajících zvyklostí určitého období či zvoleného žánru, jak přesvědčily tituly jako Barton Fink či Zbytečná krutost. Coenové ve spolupráci s kameramanem Rogerem Deakinsem dokonce prosadili černobílý materiál, aby se co nejvíce přiblížili dobovým zvyklostem, takže jsme opět mohli přihlížet důmyslné hře s osvětlením a stíny, ať již dopadaly na postavy či vytvářely působivé, někdy až k symbolice zabíhající obrazce v dekoracích (připomínám třeba ztvárnění vězeňského prostoru).

Coenové sice svůj příběh vyprávějí s formální vážností (nenalezneme tam zjevně parodickou nadsázku, jaké užil Woody Allen v Prokletí žlutozeleného škorpiona), avšak záhy rozpoznáme, že nepřetržitě na diváka pomrkávají v jemně ironickém odstupu, vtěleném jak do lakonických průpovídek, tak do pojednání jednotlivých epizod. Stačí si vybavit lékařovu soucitně míněnou informaci o těhotenství mrtvé ženy, načež její manžel odvětí, že spolu už po celá léta nespali.

Snímek se vyznačuje záměrně nevzrušivým, suše konstatujícím vyprávěním, které zcela odmítá jakékoli psychologizování - není ostatně náhodné, že protagonistova tvář zůstává prosta patrnějšího citového odrazu, stále stejně zachmuřená, znemožňující odečítat jakýkoli stav mysli. A stejně tak pomíjí jakékoli etické úvahy. Vše, co se odehraje, se stává pouhým sledem událostí postupně směřujících ke katastrofě: na počátku všeho stál zištný plán, jak se vymanit z ubíjející jednotvárnosti malého kalifornského městečka.

Hrdinou příběhu je holič Ed Carne (Billy Bob Thornton, u něhož jsou zdůrazněny ostře řezané rysy obličeje), zdánlivě téměř apatický nemluva, jenž se průběžně - a téměř nepřetržitě - v proudu vnitřních monologů svěřuje se svými úmysly a rozhodnutími, až jako určitý paradox vyvěrá zjištění, že je možná ještě upovídanější nežli některé osoby z jeho okolí, jejichž verbální aktivity rezignovaně glosuje.

Ačkoli probleskla srovnání s Kafkovým Procesem, stěží můžeme uvažovat o nějakém podobenství na téma soudní zvůle. Coenové spíše připomínají, že pravdou v právním smyslu se stává to, co lze prokázat (eventuálně - co nelze vyvrátit). Skutečností tudíž není to, co se doopravdy odhrálo, ale to, co lze doložit. A již toto vymezení určuje i podobu samotného příběhu. Coenové přehlížejí nějaká etická poselství, otázku viny a trestu vnímají jako skrumáž obskurních náhod. Chtějí pobavit hlavně ty, kdož ve filmu urputně nehledají nějaké jinotaje a skryté významy, ochotni potěšit se obratně vykrouženou historkou s mnoha nenadálými odkazy a přesahy, které se však výhradně týkají zvoleného žánru a jeho pravidel. Coenové vlastně znovu vykouzlili dávno odvátý svět v leččems snad i naivních ateliérových historek, které kdysi strašily vražednými úklady. Nejvíce mi na mysli vytanula proslulá, i u nás známá vražednická komedie Šlechetná srdce a šlechtické korunky (1949), v řadě aspektů obdobně rozehraná i nahlížená.