Neděle 14. 7. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 18. 7. v 00.04

Pohřeb Viléma z Rožmberka, vypravený z Pražského hradu - po dvou měsících, kdy byl mrtvý velmož vystaven v kostele svatého Jiří a střídala se u něho nepřetržitě stráž českých pánů a zemanů - to nebyla pouze oficiální daň úcty českému ?místokráli?. Byla to událost, jíž se účastnila a kterou sledovala celá země. Zástupci české šlechty provázeli rakev až na Krumlov. V krumlovském děkanském chrámu, kde byl Vilém z Rožmberka pohřben, dal Petr Vok zhotovit skvělý náhrobek, jemuž dominoval známý symbol - obrněný rožmberský jezdec. Tento náhrobek dnes již neexistuje. Ti, jimž pan Vilém za svého života tak často štědře pomáhal a byl i patronem jejich koleje v Krumlově, kterou založil - jezuité - dali náhrobek zbořit, protože prý se nesluší, aby člověku smrtelnému a světskému byly stavěny takové památníky.

V době, v níž jsme se právě ocitli, však Vilém ještě svůj náhrobek měl. Právě jsme totiž zahájili první rok z posledních devatenácti let našeho pána z Růže. Poslední Rožmberk se ocitl v postavení vladaře jako třiapadesátiletý. Postavení Romžberků bylo tehdy mimořádné. Ještě v polovině 16. století představoval jejich majetek dvojnásobek v pořadí dalšího největšího panského majetku v Čechách a na Moravě (druhou příčku obsadili Pernštejnové). Petr Vok se stal univerzálním dědicem statků, které zahrnovaly zhruba sedminu celých tehdejších Čech. Na těchto panstvích bylo asi 100 000 poddaných v osmnácti městech, třiceti čtyřech městečkách a sedmi stech padesáti vesnicích. Pokud bychom si chtěli zhruba učinit představu o velikosti rožmberského dominia, tak snad pomůže tento příklad: Když se rožmberský vladař vydal z Krumlova na cestu do Prahy (ta trvala zpravidla 3 dny), tak jel půldruhého dne po vlastním území. Celý tento majetek, převyšující bohatství nejednoho z říšských knížat, tvořilo 18 panství, spravovaných ústřední kanceláří na Krumlově (tuto faktografii jsme získali z knihy historičky Anežky Svobodové Petr Vok z Rožmberka). Bylo to panství krumlovské s Krumlovem, Prachaticemi a Netolicemi, panství třeboňské, novohradské, borovanské, rožmberské, helfenburské, husinecké, drslavické, miličínské, strážské, želečské, bechyňské, libějovické, choustnické s městem Soběslaví, vimperské, černovické a deštenské. Páni z Růže měli majetky i na Moravě: panství helfštýnské s městem Lipníkem. A nesmíme zapomenout ani na zahraniční reality: v Rakousku - panství haslašské, a ve Slezsku - horní města Rychleby a Silberberk. Navíc jim v Polabí náleželo panství roudnické s městem Roudnicí. A v samotné Praze? Jenom orientačně: Na Kampě u Čertovky (které se tehdy říkalo Rožmberský potok) stával mlýn (jaký jiný než Rožmberský), a to i se dvorem; dále měl Petr Vok na Starém Městě několik "menších" domů, z nichž jeden stával přímo na Staroměstském náměstí, a tomuto všemu majetku vévodil pyšný rožmberský palác, postavený přímo na Hradě - stával naproti kostelu svatého Jiří a sahal téměř až k bráně na Opyši. V zapomenutí upadlo, že skvělá renesanční stavba dnešního Vojenského muzea na Hradčanském náměstí je vlastně někdejší palác Petra Voka z Rožmberka.

Měl-li by vyplňovat pan Petr Vok nějaké majetkové přiznání, nebyl by s ním věru hodně dlouho hotov. Musel by totiž do něj započítat i výnosy z dolů na stříbro a zlato poblíž Krumlova, dále z dolů u Budějovic, u Ratiboře na Táborsku, v Rychlebech a Silberberku ve Slezsku, kromě menšího podílu na těžbě při Jílovém u Prahy. Zvláštní kolonku by tvořily desítky prosperujících pivovarů, 41 poplužní dvůr, jakož i mlýny a stovky rybníků.

Našinec by řekl : skvělé dědictví. Jenomže - ono na tom moc k závisti nebylo. Pan Petr Vok totiž nezdědil ani tak rožmberský majetek, jako spíš jeho likvidační správu. Ještě v době, kdy se v Praze chystal velkolepý pohřeb vladaře Viléma, začali zemští úředníci při deskách zemských prohlížet a ověřovat jednotlivé zápisy, aby byl zjištěn rozsah závazků, které nový vladař musel spolu s dědictvím na sebe převzít. Za života pana Viléma se o těch závazcích a dluzích vědělo, jenže se nikdo ani neodvažoval příliš hlasitě hovořit o tom, že pan vladař je náramný dlužník. Tím spíš, že velká část z nich byly dluhy habsburské. Vilém totiž po víc než dvě desetiletí působil v nejvyšších státních i diplomatických funkcích a obrovité výdaje s nimi spojené hradil z vlastní kapsy. Nikdy císaři nic nenaznačil. Vilém z Rožmberka nepatřil k politikům, kteří dokáží proměnit své funkce ve zlatý důl. Svůj úřad chápal především jako službu zemi. Po Vilémovi zůstalo téměř 768 tisíc kop grošů dluhů, k nimž byly připočteny i vlastní dluhy Petra Voka (155 tisíc kop). K takovéto sumě lze dodat přívlastek "astronomická." Nebyla však ještě konečná, neboť mezitím se v Praze ukázalo (podle komorních výpočtů), že rožmberské dluhy přesahují ve skutečnosti částku jednoho milionu sto padesáti tisíc kop míšeňských grošů. Kdybychom si to podle směnného kursu přepočítali na zlato, představovala by tato suma 4347 kilogramů zlata.