"Tak tohle by měli zakázat," hlesla má přítelkyně Lenka při pohledu do nablýskané výkladní skříně módního domu ZARA ve španělské Seville. V bíle vymalovaných výkladech stály figuríny žen s výškou 190 centimetrů a váhou přibližně 50 kilo. Na tělíčku odpovídajícímu osobám mimozemského původu visely sukně, trička a košile, do nichž by se stěží nacpaly dívky tlačící se u vchodu do základní školy. Nemohl jsem se udržet smíchy. V ulicích Sevilly totiž žádnou podobnou dámu neuvidíte. Španělky jsou spíše menší a mají pořádnou ženskou konstrukci. Na chodnících se vlní oblé zadky a kulatá bříška a muži nechávají všechno ležet a běžet, aby se na tu přehlídku podívali.

Tento nesoulad mezi ženskou krásou a módou už kdysi vysvětloval návrhář Valentino. Tvrdil, že vychrtlé vysoké modelky jsou pro přehlídky a focení lepší artikl. "Prsatá dáma se sex-appealem by potlačila účel a tím je přehlídka šatů. Nechceme, aby se lidé přišli podívat na ženy, ale na šaty," prohlásil. Propagace módy je prapodivný svět a zdá se mi, že čím dál nepřirozenější a nebezpečnější. Když si otevřete časopisy pro dámy, najdete tam desítky vychrtlých chrastítek, které se tváří, že našly recept na půvab. Pod ženskou krásou se v těchto magazínech rozumí chlapecká postava s vosím pasem a nohama jako stonky květin. Že muži dávají přednost "hmotnější" kráse? Ale ženy přece nehubnou kvůli mužům.

Ženy především soupeří s jinými ženami, které se k novodobému ideálu hubenosti přiblížily. O tom svědčí popularita Ally Mc Bealové u žen. Pánové nechápou, jak se může jejich drahým polovičkám tato dáma líbit. Ženy se podivují netečnosti mužské populace vůči křehké právničce, přece tak roztomilé a vzrušující. Četl jsem někde, že některé ženy trpící anorexií pokládají své hladem ztrápené tělo za velký životní úspěch. Jiné dámy se z despektem dívají ráno na váhu a znechuceně odcházejí s tím, co všechno si budou muset zase odepřít. Ke změně tohoto myšlení bohužel nepomůže ani mužská podpora. "Miláčku, zjistila jsem, že mi narostl zadek," zapípalo v mobilu mého kamaráda. "Mně se líbí tvůj zadek," odepsal. "Ale to není ten můj zadek. To je VELKÝ zadek," přiletělo výhrůžně zpátky. Na to neexistuje moc odpovědí. Je to civilizační prokletí.

S údivem jsem v Seville pozoroval, jak místní ženy sebevědomě kráčí s tím svým "velkým" zadkem a nic je netrápí. Jsou přesně takové jako jejich matky, babičky a prababičky zamlada. Neoblékají se kvůli nedokonalosti svého těla do volných šatů. Pochodují v posledních výstřelcích elastické módy. Rozhlížel jsem se po Seville a přál si, aby se tento normální přístup k tělesné přirozenosti zase vrátil do myšlení žen celého světa.