V jedné zemi zjistilo vedení jedné televize, že vysílané pořady z oblasti vědy a techniky mají menší sledovanost než pořady zábavné. Vzato kolem a dokola, na takovém výsledku by nebylo nic divného, kdyby ovšem v onom televizním vedení nepřevládl názor, že je s tím třeba něco udělat.

Rozhodnutí znělo: odvolat stávajícího šéfa redakce pořadů z oblasti vědy a techniky a na jeho místo jmenovat muže, který si vysloužil ostruhy dlouholetým působením v oblasti zábavy, žertovánek, šoubyznysu a špumprnáglů.

Když nový šéf vstoupil do redakce zabývající se vědou, prohlásil: "Prosím vás, nebudeme z toho dělat vědu..."

Přítomní si mysleli, že dotyčný si spletl dveře. Záhy však měli pochopit, že to myslí vážně.

Na první poradě vyslechl od svých podřízených návrhy pro natáčení reportáží, besed a rozhovorů pro nejbližší čtvrtletí. Pak si vzal slovo a vybídl přítomné, aby mu blíže charakterizovali vědce, kteří by měli v pořadech vystupovat. Dramaturgové se tedy snažili svému novému šéfovi nastínit význam a úspěchy uznávaných odborníků, o nichž měly být chystané pořady natáčeny.

Nový šéf začal nervózně brnkat prsty o stůl. Po chvíli pravil, že mu podřízení asi špatně rozuměli, protože by chtěl hlavně vědět, jak dotyční vědci vypadají a jestli mají šmrnc. To znamená, že by chtěl vidět aspoň jejich fotografie. V ideálním případě pak archivní záběry z vystupování v nějakém minulém pořadu, aby bylo možno posoudit jejich vzhled, jejich "imidž" a pohybové nadání.

Navázal, že je taky třeba vědět, jestli někdo z těch vědců má zajímavého koníčka - například jódlování.

Dramaturgové nesměle namítli, že u vědců snad ani tak nejde o jejich vzhled jako o výsledky jejich práce. Dále že nebývají na televizní obrazovce frekventováni zrovna často, takže u většiny z nich žádné záběry v televizním archivu nejsou. Ale podobenky že by se někde sehnat daly.

Nový šéf svým podřízeným uložil, aby mu do tří dnů dodali aspoň ty fotky. A potom opět svolal poradu.

Jeho výraz nevěstil nic dobrého. Začal tím, že takhle by sledovanost určitě nestoupla, protože ty tváře jsou prostě televizně nemožné. Například tu úplně chybí svěží obličeje kolem osmnácti, devatenácti, dvaceti let.

Jeden dramaturg poznamenal, že v tom věku není snadné najít nějakého vědce, který by mohl mluvit za svůj obor. "Tak dobře," připustil šéf, "ale podívejte se na ty fotky... To jsou absolutně nevhodní lidé. O tomhle pánovi tvrdíte, že je to vynikající archeolog, prosím, ale má moc kulatý obličej. A určitě se potí, já tenhle typ lidí znám... Nebo tenhle pan profesor, o tom říkáte, že je to přední genetik, no prosím, může být, ale ten obličej je celý takový nějaký smutný, to nepůsobí na diváky dobře."

Šéfredaktor udělal významnou pauzu, pak nahmátl další fotografii, a pravil přítomným:

"To snad nemyslíte vážně! Podívejte se na tuhle paní v okulárech. Udělala nějaký objev kolem enzymů, já jí to neberu, ale ty vrásky na čele! Proč ji máme natáčet?! Ten drdol bychom jí snad mohli rozpustit, ale to je málo..."

Přítomní dramaturgové a redaktoři z oblasti vědy a techniky pochopili, že všechny jejich návrhy spadly pod stůl. Šéf si všiml jejich skleslosti, a tak se snažil naznačit, že nějaká východiska musí přece existovat:

"Třeba někdo z vědců hraje golf... Nebo má trojčata... Vykradli mu chalupu... Chová hady... Má o hodně mladší manželku... Bydlí na hausbótu... Narodil se 29. února... Zabývá se záhadou kolem příšery Loch Ness. Jezdí do práce na kolečkových bruslích. Umí věštit z karet. Neříkejte mi, že někdo takový by se nenašel!"

Ještě doplnil, že je si dobře vědom toho, že i ve světě má publicistika o vědcích určitě také své potíže. Vrátil se k jejich vzhledu a uvedl, že v rámci přípravy na své nové šéfovské místo si pustil na videu záběry z předávání Nobelových cen. Zjistil, že vzhledově tam nebyl ani jediný vhodně vyhlížející vědec. Jeden prý byl dokonce pihovatý, což dokazuje, jak amatérsky jsou z hlediska televize vybíráni nositelé těchto významných cen.

Pak ještě doplnil, že porota Nobelových cen nebere ohled ani na potřeby rozhlasu. Jeden odměněný teoretický fyzik prý zadrhával v řeči a při děkovací řeči si několikrát rozpačitě odkašlal. A řeč byla údajně dost dlouhá. "To ani v televizi, ani v rozhlase nepřispívá ke sledovanosti; chtělo by to provzdušnit projev sem tam písničkou," radil na dálku do Skandinávie.

Šéfredaktorův výklad přiváděl redaktory k tichému zoufalství. Tvářili se zkormouceně, avšak nový šéf se snažil jim nalít optimismu: "Nebojte se, my si s tou sledovaností nějak poradíme. Chtělo by to rozhodně něco zábavného. Tady jsem připravil seznam jednotlivých zpěváků, komiků a bavičů, kteří by se dali použít. U každého z nich jsem vám připsal poznámku, jak by se mohl uplatnit v pořadech o vědě. Například tenhle má několik písniček, ve kterých se zpívá o hvězdách, tak by mohl něco říct o astronomii. A tenhle komik zase roubuje na své zahradě stromy, tak je vlastně tak trochu botanik..."

Když to přítomní slyšeli, definitivně svěsili hlavy. Jen jeden z dramaturgů ještě učinil zoufalý pokus. Snažil se zachránit aspoň možnost natočení televizní reportáže o evropsky proslulém chemikovi.

"On umí stepovat," špitl.