I když snímky s českým repertoárem vycházely na značce Zonophone na gramodeskách různých rozměrů a s různou úpravou etiket pouze po několik málo let v době před první světovou válkou, nacházejí dodnes sběratelé tyto gramodesky poměrně často. Žádnou radost jim takové nálezy ale většinou nepřinášejí, neboť již v roce 1903 - tedy velice krátce po vzniku prvních českých nahrávek pro tuto firmu - převzala evropskou část této původně americké firmy anglická společnost The Gramophone Co. a začala používat etiketu Zonophone jako svou vedlejší značku pro levnější desky s převážně lidovým repertoárem.

V roce 1902 zavedla mateřská firma pro své v Evropě nahrávané gramodesky světle modrou a oranžovou etiketu a získala k nahrávání operních snímků několik pěvců zvučných jmen - nahrával pro ni mimo jiné basista Pol Planson, sopranistka Emma Calvé, mezzosopranistka Alice Cucini a především tenorista Enrico Caruso. Tento později velice slavný umělec nazpíval na jaře roku 1902 na gramodesky se světle modrou etiketou Disco Zonofono sedm snímků, které se staly raritami prvního řádu. Jejich cena dnes dosahuje astronomických částek a jejich sběratelský význam lze srovnat snad jen s proslulými "modrými mauricii" světa filatelistů. Sběrateli velice ceněné jsou vlastně všechny gramodesky této značky se světle modrými a oranžovými etiketami, které se vyráběly jen po dobu necelého jednoho roku.

Výše zmíněnými uměleckými nahrávkami si etiketa Zonophone sice získala jméno a úspěšně se prosadila na trhu, paradoxně však vydání těchto snímků znamenalo počátek konce celé firmy. Stala se totiž nežádoucí konkurencí pro velké gramofonové společnosti GC a Victor, ovládající tehdy světové trhy gramodesek. K likvidaci firmy IZC došlo již koncem roku 1903 nepřátelským převzetím právě oběma výše zmíněnými společnostmi.

Krátce se ještě zastavme u osudu původní britské větve firmy IZC. Společnost GC se rozhodla svěřit její obchodní aktiva nově založené firmě British Zonophone Company se sídlem v Londýně. Ta začala po spotřebování zásob již natočených desek vydávat své nové snímky na gramodeskách o průměru 10 palců (25 cm) se zelenou etiketou a zlatým tiskem. První oboustranné gramodesky této značky vyšly ve Velké Británii až v srpnu roku 1908 a dostaly název "The Twin". V roce 1909 byla zavedena etiketa Zonophone Grand Opera, která přinášela nahrávky operních pěvců, a o rok později byly na trh uvedeny jednostranné gramodesky Zonophone o průměru 12 palců (30 cm). V roce 1911 oslavila firma korunovaci krále Jiřího V. "kouzelnou" gramodeskou se třemi separátními zvukovými drážkami a s barevnými podobiznami krále a královny Mary na malebné etiketě Zonophone Coronation Record.

Etikety britského Zonophonu prošly ještě několika proměnami (krátce nesly na své horní polovině i známý obrázek psa Nippera před gramofonem s troubou). Od roku 1926 již vycházely na britském Zonophonu také elektricky pořizované snímky. Vůbec poslední gramodesky s touto etiketou vyšly v roce 1933.

Vraťme se ale do roku 1903, kdy nahrávky pro země tehdejšího Rakousko-Uherska začal nový majitel - společnost CG - vydávat prostřednictvím nově založené firmy stejného názvu, jaký měla původní - The International Zonophone Company. A to v řadě katalogových čísel 100.000 na gramodeskách o průměru 7 palců a 10 palců s temně zelenou etiketou Zonophone Record a mezi srpnem roku 1905 a únorem roku 1906 také na malých gramodeskách o průměru 5 palců (12,5 cm) se světle zelenou etiketou. Na značce Zonophone vycházely v této době také některé snímky z matric GC, které byly původně lisovány na etiketách Gramophone Record (o průměru 7 palců) a Gramophone Concert Record (o průměru 10 palců).

V roce 1906 se úprava etikety trochu změnila a přibyl na ní světle zelený kříž vyplněný názvem ZONOPHONE. Asi o dva roky později se změnila i barva etikety z tmavě zelené na okrově hnědou a současně skončila výroba gramodesek této značky o průměru 7 palců. Od roku 1909 byla zavedena nová řada katalogových čísel 500.000, v níž vycházely jak nové snímky, tak nahrávky vydané dříve mateřskou firmou pod jinými objednacími čísly. Od roku 1912, kdy v Ústí nad Labem-Střekově již byla uvedena do provozu nová lisovna, přibyl na etiketách gramodesek značky Zonophone Record údaj "Manufactured by Rakouská gramofonová společnost s r. o., Ústí n. Labem". Počátkem roku 1914 pak byla v řadě katalogových čísel 600.000 zavedena fialová etiketa s poněkud pozměněným umístěním výše zmíněných údajů. Byla to vůbec poslední podoba etikety Zonophone Record, než gramodesky této značky nadobro zmizely z českého trhu.

Jak jsme se již zmínili, fungovala značka Zonophone po roce 1903 jako laciná etiketa, na kterou mateřská firma GC umisťovala "neuměleckou" část snímků českého repertoáru, pořizovaných v Praze techniky této největší gramofonové společnosti na světě. Kromě několika málo nahrávek operních pěvců (E. Pollert, O. Mařák, B. Benoni, V. Kliment, M. Štork) a koncertních pěvců či souborů (J. Drvota, R. Vašata, E. Krtička, Kvarteto Máj, Okteto pěveckého spolku Smetana v Plzni) vycházely na této značce především stovky a stovky nahrávek dechových kapel (pochopitelně v čele s mnoha orchestry kapelníka Arnošta Hermanna), šramlů, instrumentálních snímků, nástrojových sól a především komických scén a kupletů v podání různých tehdy nesmírně populárních šantánových umělců, kteří své duchaplné výstupy umisťovali již od počátku dvacátého století - někdy s malými obměnami v obsahu scének i v kombinaci interpretů - na desítky různých značek gramodesek a fonoválečků. I když počet gramodesek s takovými nahrávkami dosahuje několika tisíc, vždy se na nich opakuje jen několik málo jmen - A. Tichý, H. Škrdlík, J. H. Zeffi, M. Zeffiová, F. Kohout, R. Slavínská či R. Doubravová - a obsahují především několik nejčastěji přednášených výstupů zhusta dvojsmyslného obsahu, považovaných tehdy za nejpovedenější: Stará panna u doktora, Překažené dostaveníčko, Ivan s kytkou, Véna uličník, Zamilovaný kuchař, Černá Máry, Švícko a domovnice, V kořalně atd. atd.

Po první světové válce již nebyly žádné gramodesky značky Zonophone s českým repertoárem vydávány. Část původních snímků byla přesunuta na gramodesky značky Concert Record Gramophone a HMV. Mateřská firma je zařazovala do svých katalogů pro Československo a opakovaně je na těchto etiketách lisovala prakticky až do definitivního konce éry mechanického nahrávání gramodesek, tedy asi do roku 1928.

GABRIEL GÖSSEL