Ve filmu Basquiat zaujme postižení slumového prostředí i postav v něm živořících, věrohodné jsou herecké výkony. Zejména titulní hrdina je zahrán s nesmírnou životností, Jeffrey Wright se sžil s ošuntělým oblečením i zanedbanými nehty na rukou, postihuje Basquiatovu klátivou chůzi, vizionářský výraz provázející zpustlý zevnějšek. Režisér Julian Schnabel, sám profesí malíř, leččíms překvapí: třeba přiblížením, jak vzniká abstraktní obraz; Basquiat pokrývá rozměrné plátno rozmáchlými tahy malířské štětky a barvy leje rovnou z kbelíku. Útržkovitost pohledu ovšem zamezuje uplatňovat vyklenutější dramatickou stavbu, takže většinou sledujeme výchozí momenty či fragmenty událostí (připomínám aspoň návštěvu přepychové restaurace, kde se po něm celá nesvá otáčí vznešená společnost a dotčený umělec nenápadně číšníkovi pokyne, že za celou společnost sám platí útratu).

Basquiat byl vylíčen jako ryzí samouk, kterému chybí vzdělání i přiměřené vyjadřovací schopnosti (výmluvné je, jak třeba rozhovor s novinářem skončí bezmála fiaskem), který si ničí zdraví drogami, který se potýká s protikladnými, nevyrovnanými emocemi. Režisér se však obtížně vyrovnával s faktem, že natáčí životopis rozporné osobnosti, která sotva může být vydávána za obdivováníhodný vzor, ale přesto za ní zůstává cenné dílo.

Vyprávění je uvozeno dvěma symbolistními motivy. Na počátku vidíme malého Basquiata, jak v ohromení stojí před Picassovou Guernikou - tady se zřejmě probudila jeho malířská vášeň. Na konci vyslechneme báji o princi, který zbaven hlasu byl zlým kouzelníkem vězněn na vysoké věži. Protože nemohl mluvit, alespoň svou korunou tloukl do mříží. Vydávalo to tak nádherné zvuky, až se lidé zastavovali, aby se do nich zaposlouchali, ale nešťastného vězně nikdy nenašli. Vyluzovaný zvuk si však s sebou odnášeli navždy. V Basquiatově osudu jako by se odráželo dávné přísloví: podobáme se olivám, neboť ze sebe vydáváme to nejlepší jen tehdy, jsme-li drceni a lisováni.

Úterý 16. 7. 2002 ČT 1 - 22.00 hodin

Město Vyškov bylo vždy považováno za město klidných a poctivých lidí. A tak to, co přišlo 21. května roku 1917, je možno nazvat bouří z čistého nebe. Prostý lid stále hůře pociťoval důsledky dlouhé války a jeho největší starostí bylo nashromáždit co nejvíce zásob. Tajně se pálila kořalka a škvařilo sádlo do zásoby - co kdyby bylo ještě hůře. Moravský Vyškov nebyl v roce 1917 pochopitelně výjimkou. Jeho komory, sklepy a stodoly byly naplněny tím nejnutnějším na ještě horší časy. 11. května kolem poledního se na Vyškovsku zvedl nevídaný vichr. Jistá Kateřina Konečná, údajně žebračka, škvařila do zásoby sádlo a zřejmě byla zaujata něčím, co ji odvedlo od plotny. Rozpálené sádlo překypělo a vznítilo se. Zřejmě vystříklo na voskované plátno stěny u sporáku a odtud na dřevěný strop. Ohni stály v cestě pouze šindelové střechy. Oheň během několika minut zachvátil domy Schonhofů, Vyškovských a Lorků - to byl dům samotného policejního komisaře. Během čtvrt hodiny hořelo celé náměstí. Je docela pravděpodobné, a tenkrát se o tom hodně mluvilo, že hořely hlavně zásoby sádla a hektolitry domácí kořalky, které byly snad v každém domě. Při katastrofě uhořelo pět žen. Navíc si tragédie vyžádala 27 vážně popálených a zraněných, úplně shořelo 67 obytných budov, bez přístřeší zůstalo 184 rodin.

Středa 17. 7. 2002 NOVA - 20.00 hodin

Režie Ron Howard. Hrají Tom Hanks, Bill Paxton, Kevin Bacon, Gary Sinise, Ed Harris, Kathlen Quinlan a další.

 Čtvrtek 18. 7. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Americký režisér Sam Peckinpah (1925-1984) patřil k věčným bouřlivákům a kromě náchylnosti k alkoholu, drogám a krásným ženám proslul také častými spory s hollywoodskými producenty. Jeho rozsahem nevelké dílo je s odstupem času až nečekaně kompaktní, především tím, jak Peckinpah své hrdiny manipuluje do mezních až bezvýchodných situací. Major Dundee nebývá v jeho tvorbě často připomínán, protože následkem sporů mezi Peckinpahem a studiem Columbia se do kin dostala okleštěná verze. Přesto stojí za pozornost, neboť občasná zadrhnutí v linii příběhu, způsobená necitlivým krácením, jsou kompenzována režisérovým smyslem pro vizuální krásu akčních sekvencí a zajímavými sondami do temné stránky lidské psychiky. Titulní roli kavaleristy, který na sklonku občanské války stíhá skupinu odbojných Apačů až na území Mexika, vytvořil Charlton Heston a jeho nedobrovolného spojence, zajatého Jižana Tyreena, anglický herec Richard Harris. Dále hrají známí westernoví představitelé. Celý film vznikl v mexických exteriérech.

Pátek 19. 7. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin (19. července - Fantomas),
ČT 1 - 20.45 hodin (20. července - Čelisti)

Zvláště Fantomas prošel ve filmovém zpodobnění bouřlivým vývojem, od mysteriózních historek z Feuilladovy série natáčené ještě před první světovou válkou přes napínavé (a stále ještě vážně míněné) thrillery let třicátých i čtyřicátých až ke třem honičkovým parodiím, které v 60. letech natočil André Hunnebelle. Teprve on se paradoxně nejvíc zasloužil o proslulost zvoleného tématu, danou ovšem už obsazením role věčně smolařského policejního komisaře divoce gestikulujícím Louisem de Funés. Partnerem je mu Jean Marais, jenž měl vyrovnávat komické eskapády střízlivějším náhledem i počínáním (však také svého zbrklého druha často napomíná), jenže vinou příliš zdrženlivé vážnosti zůstává ve stínu francouzského krále komiků.

Zatímco Hunnebelle uznal, že fantomasovské příběhy lze stěží ukazovat s původní vážností, Steven Spielberg, když se v polovině 70. let chystal na vylíčení obtížného zápolení s dravým žralokem v blízkosti hojně navštěvovaného letoviska, se naopak rozhodl ani na okamžik neustoupit od vzbuzování děsu. Čelisti, jimiž stvrdil své prominentní postavení mezi hollywoodskými filmaři, se vyznačují obratným budováním napětí. Vyhýbá se doslovným ilustracím nějakých hrůz, spoléhá na znepokojivé náznaky, podpořené i zlověstně vibrující hudbou.

Obratně si pomáhá s rozséváním falešných stop a klamně vzbuzovaných nadějí, pozvolna přivádí na scénu odhodlané muže, kteří jsou ochotni utkat se s téměř anonymním zlem, skrývajícím se pod mořskou hladinou. Snadno rozpoznáme v zásadě westernový půdorys: po vzájemném "oťukávání" a měření sil teprve závěrečný souboj vše rozhodne. Mimořádný úspěch úvodních Čelistí vedl ke vzniku volných pokračování (také je spatříme na obrazovce), avšak ty již nedosáhly působivosti Spielbergova vzoru.

Právě na ni se vypravil známý ruský režisér Vitalij Manskij (připomeňme jeho filmy "Soukromé kroniky. Monolog" z roku 1999 či loňský snímek "Rudí carové. Prezidenti Ruska"). Na mořském pobřeží natočil v rusko-německé koprodukci (a za přispění České televize) dokument s názvem Broadway - Černé moře. Filmaři v něm nabízejí příběhy lidí, kteří se sešli v jednom okamžiku na jednom místě. Jsme svědky jejich filmového - ať už tělesného, či duševního - odhalování, sledujeme jejich rozličné osudy. Však tu také potkáme politické i ekonomické uprchlíky, provozovatele atrakcí, turisty, prodavače, vojáky. Spolu s autory filmu procházíme místem, na němž vždy během několika letních měsíců vyroste městečko stanů, stánků, aut a písečných uliček. Každoročně tu vzniká (a zase zaniká) jakýsi Babylon, který vytvářejí lidé nejrůznějších národností, sociálních postavení, státních příslušností a generací. Nechte se mezi ně pozvat. Vitalij Manskij slibuje zajímavá setkání!

Neděle 21. 7. 2002 ČT 1 - 20.00