Neděle 21. 7. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04 hodin

Prodejem řady panství, a zejména krumlovského, se někdejší rožmberská država zmenšila na třetinu a počtem osedlých takřka na čtvrtinu svého původního rozsahu. Avšak tento "zbytek" představoval víc než polovinu hospodářské aktivity a příjmů dominia, které Petr Vok zdědil po svém bratrovi. Poslední Rožmberk tedy stále ještě zůstával jedním z nejbohatších velmožů v Českém království. Udržel si panství třeboňské, borovanské, novohradské a libějovické, přičemž panství rožmberské předal svému synovci Janu Zrinskému.

Neměl to lehké Petr Vok. S dluhy se těžko žije. Nejlíp by bylo všecky ty finanční trable přendat na bedra někoho jiného. To ovšem Petr Vok neudělal (taky nevstoupil do dějin jako tunelář). Věren svým zásadám, nesnáze se nikdy nesnažil řešit na úkor svých poddaných. Navíc začal postupně napravovat křivdy způsobené v dobách regentství Jakuba Krčína z Jelčan (který se věru s nikým nemazlil) a dával náhrady za pozemky zatopené stavbou rybníků, nebo za ty, které Krčín zabíral pro oboru u Kratochvíle poblíž Netolic.

Roku 1595 se takto vyrovnal s poddanými na netolickém panství (dozvídáme se z monografie Anežky Svobodové o Petru Vokovi). Ti dostali náhrady za les Brusenský a za pozemky, zatopené při stavbě rybníků Naděje, Brusenského a dalších. Zároveň vrátil Netolickým právo vařit pivo. V roce 1596. dal Třeboňským právo, aby sami směli propouštět sousedy z města, čili dávat jim takzvané zhostné nebo též výhostné listy, kterými byli třeboňští měšťané vyvazováni z rožmberského poddanství, a také jim povolil, že mohou bezplatně sekat dřevo v jeho lesích. Rovněž jim vrátil pivovar, který Třeboňští v dobách Krčínových "dobrovolně" postoupili vrchnosti. K tomu dodejme, že není známo, že by Petr Vok nově zaváděl nějaké poddanské dávky a platy.

Takže rožmberští poddaní svého pána bezvýhradně a upřímně milovali láskou čistou a nezkalenou. Hodně k tomu přispěl fakt, že měl velice vyvinutý smysl pro spravedlnost. Zavedl například dohled nad třeboňskými pekaři a řezníky, aby dávali tu správnou váhu a nepekli "neúpravný" chléb a calty. Funkci potravinářského inspektora zastával u jeho dvora někdejší starý komorník Zikmund Zikl. Nový regent Zikl bral svou hodnost vážně. Měl totiž motivaci - polovina uložené pokuty připadla jemu. Tresty však nebyly jenom peněžní. Stalo se, když si Zikl na jednoho pekaře stěžoval, že dal Petr Vok provinilce posadit do koše a k všeobecnému veselí ho nechal zkoupat v příkopu pod hradbami.

Zikmund Zikl však musel řešit i daleko závažnější případy. Kupříkladu v lednu 1607, hnedle poté, co padla mlha tak veliká, až smrděla, trestal ledenického rychtáře Bartoloměje Máchu. Dvanáctého toho měsíce rychtář z městečka Ledenic tři lžíce kolomasti rozhřité a ztemperované s máslem, stoje v kruhu před rathausem třeboňským, snísti musil - nejprv však od něj ouřad rychtářský byl vzat. To se takto stalo, že nějaký Havel (tkadlec), byv u něj na rychtě, když zvoněno k modlení, klekl týž Havel a nahlas modlil se, řka: "Bože, buď milostiv mně hříšnému!" A rychtář, protože Havel nahlas modlil se, hromoval: "Aby tě s tím modlením hrom zabil!" Z té příčiny donešen byv před vrchnost, musil Mácha kolomasti okusiti. To bylo nového regenta Zikmunda Zikla nové právo. Lze si představit, že Zikl jako vedoucí pracovník v oboru dozoru, kontroly a represe nebyl na rozdíl od Petra Voka příliš populární. Třeboňští pekaři a řezníci ho nemohli přímo vystát. K tomu všemu jim Petr Vok nařídil, aby jej (tedy když zemřel) svorně donesli k hrobu. Což dotyční sice učinili, ale - byl to podivný průvod. Nebožtík řezníkům totiž cestou ke kostelu třikrát spadl z már na zem. Případ se potom vyšetřoval a Petr Vok uložil řezníkům pokání - museli dát vždycky o výroční úmrtní den starého Zikla sloužit za něj zádušní mši. Zdali to dělají třeboňští řezníci dodnes? Prý je to už promlčeno.

Tyto dobové historky jsou jistě z hlediska obecných historických souvislostí bezvýznamné, přibližují nám však alespoň zčásti atmosféru života Třeboně té doby a nepřímo i vzácnou schopnost Petra Voka zachovat si smysl pro spravedlnost i humor, který ho neopouštěl ani v pozdním věku. Poznáváme jej tu jako pána přísného, ale i laskavého, a dodejme, že (což u feudální vrchnosti bylo opravdu, ale opravdu neobvyklé) měl i hluboký smysl pro utrpení a bídu nejbědnějších ze svých poddaných.