30
vychází 15. 7. 2002

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

I. H.P. N.TÉMA TÝDNE

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Rétorika, anebo myšlení?

Ještě máme v paměti závěr volební kampaně, kdy favorit voleb, Občanská demokratická strana, vsadila na několik úderných hesel, kterými doufala oslovit a získat poslední nerozhodné. ODS voliče vybídla, aby zastavili "levicové nebezpečí" a zabránili ohrožení českých národních zájmů v socialisticky-internacionálně podezřelé Evropské unii. Heslo "Národ volí Klause" ze závěru volební kampaně ODS je teď dodatečně předmětem pochybností některých jejích politiků. Kladou si otázku, zdali bylo správné riskovat ztrátu politické identity přihlášením se k národnímu principu a tedy opuštěním principu občanského. A bylo-li rozumné učinit centrem celé volební kampaně jediného politika, navíc tak kontroverzního, jakým je pan profesor. Problém lze pochopitelně odbýt poukazem na předvolební rétoriku. Před volbami se běžně zjednodušuje, přehání, říká se to, co lidé chtějí slyšet, anebo se alespoň nemluví o tom, o čem politici soudí, že lidé slyšet nechtějí.

Je ale po volbách, k předvolební rétorice není důvod - a ejhle - lídři ODS se přesto dál urputně drží jistých klišé, se kterými prohráli volby. Zdá se, že strašení levicovým nebezpečím, návratem k "husákovsko-jakešovskému" socialismu, nebylo jen účelovou předvolební demagogií. Jestliže i po volbách slyšíme výrazy jako "Špidlovo socialistické šílenství", pak se zřejmě nejednalo o pouhou rétoriku, ale o jistý specifický způsob myšlení. Co však šlo před volbami akceptovat v kampani ODS jako svého druhu taktiku a snad i strategii, to nyní působí jako trapná křeč, ba jako paranoidní vidění světa. Realitou je, že z voleb vzešla vláda proevropská, program vládní koalice nikterak nevybočuje z mantinelů, které jsou dány prostorem a dobou, v níž se Česká republika nachází. Vládě nezbude, než respektovat pravidla hry přijatá prosperujícím klubem EU, pokud ovšem i čeští občané mají v budoucnu být účastni výhod, jež skýtá integrovaná Evropa. S tou "socialističností" Špidlova kabinetu to nebude horké - jestliže je v koaliční dohodě jako priorita zmiňováno uchování sociálního smíru, nebude to kvůli záměru plýtvat, ale spíše z obavy, že stát bude s velkými obtížemi udržovat sociální síť, nesnadno vybírat daně, nemluvě o problémech, kterými budou mzdové požadavky státem placených zaměstnanců či nedostatek pracovních míst.

K moci se zkrátka u nás nedostali kolumbijští marxisté a tón kritiky, ke kterému se uchylují lídři ODS působí nekompetentně. Lidé posedlí ideologickými dogmaty bývají buďto nebezpeční, anebo směšní. V obou případech jsou s tímto postižením nezpůsobilí spravovat věci veřejné a jsou k nepotřebě i jako opozice. S každým dalším hysterickým komentářem ODS k povolebnímu vývoji se tak naléhavěji vnucuje otázka, zda s touto stranou v jejím dnešním stavu a rozpoložení lze spojovat naději na vznik kultivované české pravice.

Generálka s problémy

Lubomír Zaorálek rozhodně neoplývá pověstí kontroverzního "socana" hrubých mravů, takže jeho zvolení předsedou Poslanecké sněmovny až ve druhém kole absolutním minimem 101 hlasu je trapasem politickým a prvním neúspěchem rodící se vládní koalice ČSSD-KDU-ČSL-US-DEU. Když dva dny před volbou povstal Zaorálkovi nečekaně a překvapivě protikandidát ve Václavu Klausovi, daly se, pravda, komplikace čekat. Mohly se ovšem týkat i samotného Klause a ODS, pokud by býval získal například jen plus minus 58 hlasů poslanců vlastní strany anebo naopak hlasů 99, což by se i při tajné volbě dalo vyluštit jako pikantně svorné hlasování ODS a KSČM. Václav Klaus však v prvním kole volby nejenže nedůstojně neprohrál, nýbrž získal solidních 76 hlasů. Lubomír Zaorálek jich obdržel jen 99, z čehož lze tušit, že zatímco pro předsedu ODS hlasovalo nejspíše kromě jeho vlastních i 18 jiných dresů, Zaorálkovi naopak dva poslanci ze "stojedničkové" koaliční většiny odmítli podporu. Spíš než lidovci a unionisté jsou v podezření "Zemanovi sirotci" z klubu ČSSD, kteří se cítili lépe "za Miloše" a hlavně jim aranžmá "opoziční smlouvy" vyhovovalo lépe než Špidlou dojednaná spolupráce s lidovci a najmě s unionisty, mezi sociálními demokraty obecně neoblíbenými. I po nástupu Špidly do čela ČSSD a následně jiném klimatu při sestavování jejich volebních kandidátek zůstavají v jejím poslaneckém klubu více než jen potenciálně dva "Zemanovi sirotci", a tudíž nejpravděpodobnější Zaorálkovi nesympatizanti. Nejde však jenom o Zaorálka. Ve čtvrtek večer, kdy píšeme tyto řádky, stihla sněmovna ze šesti místopředsedů zvolit jen Jitku Kupčovou (ČSSD) a Jana Kasala (KDU-ČSL), zatímco v dvoukolové volbě neuspěli ani kandidáti ODS, ani Hana Marvanová (US-DEU), ani představitel KSČM Vojtěch Filip. Po deseti letech nedobrovolné abstinence ve vedoucích funkcích sněmovny sociální demokraté slíbili, že v rámci poměrného klíče dostanou komunisté křeslo ve vedení sněmovny a funkce ve výborech. Přiměli i koaliční lidovce a dokonce také unionisty, aby se s tím smířili. A teď tohle! Hned po prvním, pro Filipa neúspěšném kole volby se vyjádřil předseda KSČM Grebeníček, že "sociální demokraté opakovaně prokazují, že je u nich základní rozpor mezi slovy a činy" a výhružně dodal, že vládní koalice ČSSD a Koalice to s komunisty nebude mít "vůbec jednoduché". Žádná kaše se ale nejí tak horká, jak se uvaří. Pokud totiž budou chtít komunisté konečně změnit svou nevrlou image na alespoň trochu přijatelnou a pokud, jak by rád místopředseda Dolejš, se chtějí snažit prosadit v parlamentu maximum z té části svého programu, jež vykazuje styčné body s programem vládním, pak spíše než hrozit jim nezbude než snažit se domluvit a spolupracovat. Na druhé straně nelze vyloučit, že namísto podpory "socialistické" vlády, jak s tím v případě komunistů strašil Václav Klaus, může KSČM případ od případu postupovat zcela pragmaticky a přes obří ideologický odstup "držet basu" a hlasovat jednotně proti vládním předlohám právě s ODS. Podle politologa Jiřího Lacha by to byl důkaz, že se komunistická strana chová mocensky, čili že se tak neohlíží na to, s kým vytčených cílů dosáhne. Straší nás už i politologové, anebo jen jinými slovy připomínají známou Gottwaldovu taktickou poučku, kterou dal do vínku bývalé KSČ. "Spojíme se třeba s čertem," zněla ta věta. Třeba ji považuje za stále aktuální i dnešní KSČM. Tím čertem by byl ale v tom případě Václav Klaus, což bychom jemu a hlavně ne sobě opravdu, ale opravdu nepřáli.