Nu a tehdy Ferdinand Peroutka psal zhruba takto: "...Koalice má v sobě obě složky: pokrokovou i konzervativní. Proto má více pravdy než ten nebo onen směr sám o sobě a dovede lépe vystihnout rozmanitou skutečnost naší doby. Má více pravdy než jedna strana, právě proto, že je to strana. Kdyby nám vládl pouze jediný muž z Pětky, bylo by nepochybně hůře s naší svobodou. Dr. Kramář je úctyhodnější, zavěsil-li se mu Bechyně na paty, a pan Švehla je zárukou poměrné rozumnosti ministra Šrámka. Na druhé straně pan Stříbrný podstatně rozšiřuje obzor páně Švehlův a ministr Šrámek, slavný autor výroku "Dohodli jsme se, že se dohodneme", působí rovnoměrně na všechny ostatní, aby se vzdali jisté částky svých přání. Neodvažuji se říci, že by každý z těch pěti mužů, kdyby vládl sám, vládl liberálně. Ale takto, držíce se v objetí a strkajíce se sem tam, potácejí se více méně po liberální stezce. Střeží se navzájem. Kdyby u nás od převratu vládla jediná strana, byla by nepochybně nadělala více chyb než koalice, která zaručuje mírný střed přání a jakousi normálnost vývoje..."

Tak mi prochází hlavou - co nám to vzkazuje minulé století. Vladimír Špidla je úctyhodnější i tím, že nabídl, aby se mu zavěsili na paty Cyril Svoboda a Hana Marvanová. Ministři KDU - ČSL a Unie svobody - DEU budou snad zárukou poměrné rozumnosti ministrů sociální demokracie. Ti i oni budou nuceni v řadě svých proklamovaných zásad ustoupit a dost možná, že za čtyři roky své společné vlády jedni i druzí dosáhnou jen díl z toho, co si předsevzali. Bude-li viditelná poctivá snaha, řekla bych, že se jim pro to dostane od voličů odpuštění. Ale nemohou ho očekávat ve dvou případech: za prvé kdyby jejich společné rozhodnutí poškodilo český stát jako celek a za druhé kdyby lidé viděli, že jim víc než o zájmy republiky jde o blaho vlastní, že vklouzli do léta kritizovaných praktik svých předchůdců, ačkoliv slibovali jiný, lepší a čestnější styl. Trojitou dávku odvahy aby měli současní politici: předně odvahu obhájit, a tím prosadit svou linii, pak odvahu uznat případně, že je nemožné splnit jejich záměr, že se mýlili, a nakonec odvahu ocenit a respektovat soupeře, jehož návrh zvítězil více hlasy. My, voliči, musíme vzít na vědomí, že když už jsme přišli v tak malém počtu k volbám, máme, co jsme si vykoledovali. Třeba paradoxně nezájmem, leností anebo nerozhodností.

Jistý chaos a protivenství zájmů různých skupin společnosti se samozřejmě promítnou i do jednání koaliční vlády. Jedni by rádi pro státní rozpočet vyšší daně, druzí naopak chtějí platit co nejmenší. Jedni chtějí prosadit vysoké ceny svých výrobků, druzí by chtěli kupovat co nejlevněji. Kýváme volání po racionalizaci a zefektivnění výroby, ale stávkujeme proti rušení pracovních míst v provozech, které nemají odbyt. Láteříme nad rozpínavostí zahraničních firem, ale rádi u nich nakupujeme a dáváme se zaměstnat. Stejně tak máme politiky, kteří vyznávají vyrovnané hospodaření, ale rok co rok zdvihají ruce pro deficitní rozpočty. Zásadoví odpůrci Senátu a nových krajů usilují urputně o největší zastoupení v těchto institucích. Odpůrci podpory krachujícím bankám vymýšlejí krkolomné způsoby, jak přece jen jejich dluhy a špatné hospodaření zaplatit z peněz státu, tedy daňových poplatníků. Hříšní a nezásadoví lidé, dá se říct. Ti obyčejní i ti na politickém výsluní.

Když se to vezme kolem a kolem, programy politických stran existují, musí existovat, abychom odlišili jejich směřování a jejich zásady, ale život si, jak známo, vynucuje kompromis. Z prastarých spisů nám klasik studií o kompromisu, anglický státník a kritik John Morley, vzkazuje: "Politika jest uměním. Úspěch v politice jako v každém umění zakládá se především na znalosti materiálu, s nímž jest nám jednati, a na takovém polevení, jaké jest povaze materiálu nezbytno."