Viktoriiny vodopády jsou jedním z nejúžasnějších výtvorů přírody. V polovině 19. století je objevil slavný Livingstone. Řeka Zambezi zde dosahuje šíře 1700 metrů a padá do hloubky téměř 130 metrů. Hukot ohromného množství vody - konkrétně 545 milionů litrů za minutu - je slyšet už zdálky. I proto se vodopády v místním jazyce nazývají Mosioatunya - Hřmící kouř. Jsou opravdu nádherné. Stejně jako příroda kolem. Dnes už nikoli panenská, jak tomu bylo v době, kdy sem dorazil cestovatel Emil Holub, přesto stále úchvatná. A navíc, když sem přijedete krátce po období dešťů, obloha je jako vymetená a rtuť teploměru stoupá k 39 stupňům.

Podle pověsti místních obyvatel z kmene Tonga nedaleko odtud spolu žili dva mořští hadi. Postavení přehrady na Zambezi však tyto mořské plazy rozdělilo, a tak když se jeden z nich kvůli tomu zlobí, strhne se bouře. Já měl štěstí, zřejmě oba vzpomínali na lepší časy. To se ovšem nedá říci o 45 tisících obyvatelích stejnojmenné vesnice postavené u vodopádů. Kvůli režimu Roberta Mugabeho zejí všechny zdejší cestovní kanceláře, které nabízejí různá safari, rafting na Zambezi, let balonem či restaurace a obchůdky s typickými soškami a maskami, prázdnotou. Turisté se sem bojí jezdit. Přitom je tu zcela bezpečno. Přesto je lepší vzít si na cestu do místa, kde jste ubytováni, taxi. Samozřejmě pokud znáte adresu či jméno hotelu. Já, pln nadšení, jsem obojí hned první den zapomněl, a proto jsem bloudil nocí, odmítal nabídky na svezení a hledal svůj hotýlek. Hlavně že jsem měl u sebe klíče od pokoje...

Nakonec vše dobře dopadlo a já ráno mohl opět vyrazit k vodopádům. Navštívit je můžete jak ze zimbabwské, tak i ze zambijské strany. Prostředkem Zambezi totiž prochází hranice mezi oběma zeměmi. A věřte, že z každé země vypadají úplně jinak. Do Zambie potřebujete jen 10 dolarů na vízum a poté stejnou částku zaplatíte za vstup. Poprvé se vám na vodopády naskytne pohled z hraničního mostu překlenujícího hluboké údolí. Těžko lze popsat pocity, když pak stojíte přímo na okraji skály a před vámi hučí voda valící se a padající do stometrové hloubky. Je jí tolik, že velké množství okamžitě stoupá vzhůru a vy jste v mžiku mokří od hlavy k patě. Déšť vám ale vůbec nevadí. Naopak. A protože svítí slunce, permanentně tu oblohu zdobí duha. Svědčí to i zdejší flóře. Dešťový prales tvoří obří kapradiny, liány, orchideje, eben a mahagony. Ten nejznámější roste už přes 1500 let na zimbabwské straně vodopádů. Je chráněn plotem proti slonům a má i svého osobního strážce. Než jsem k němu dorazil, byl jsem už opět suchý, slunce pálilo a v hlavě se mi honily myšlenky na koupání. To ale nedoporučuji. V řece jsou stovky krokodýlů, kteří prý mají rádi bělochy. Černoši to vysvětlují tím, že oni v kalné vodě nejsou, na rozdíl od bílých, vidět.

I tak ale existuje možnost přiblížit se ke krokodýlům, aniž by vám hrozilo jakékoli nebezpečí - na krokodýlí farmě. A pokud máte chuť, můžete si dát krokodýla i k večeři a při odletu, když z okénka pozorujete "Hřmící kouř", si s uspokojením říct: "Viděl jsem slavné vodopády a nesnědl krokodýl mě, ale já jeho..."