Jméno českého operního pěvce Adolfa Krössinga (1848-1933) dnes zná již jen málokdo, i když ve své době byl tento tenorista jednou z nejznámějších osobností české kulturní scény. Na scéně pražského ND vystoupil více než 4000x - vynikal v Dvořákových operách, Bedřich Smetana pro něj psal postavy svých oper "Tajemství" a "Čertova stěna", uplatňoval se i v operetě a baletu a byl činný i jako režisér. Proslavila ho ale především úloha Vaška z "Prodané nevěsty", kterou zpíval v letech 1871-1923 více než 600krát. A právě této jeho životní role, kterou zachytily i drážky gramodesek, se týká náš dnešní příběh.

Zastoupení gramofonové firmy Parlophon pro Československou republiku vedl na přelomu dvacátých a třicátých let zdatný obchodník Diego Fuchs (jeho pohnutému osudu jsme se před časem věnovali). Ten v roce 1930 přivedl do nahrávacího studia firmy na pražských Vinohradech tehdy dvaaosmdesátiletého mistra Krössinga, aby s ním pořídil jeho údajně první a jediný gramofonový snímek. Doprovod zajišťoval orchestr ND pod řízením dirigenta Josefa Charváta. Pro druhou stranu gramodesky natočil populární zpěvák, skladatel a textař Ruda Jurist propagační text vychvalující tento kulturní počin firmy Parlophon. Styl Juristovy anonce - podbarvované orchestrálním provedením Smetanova Věrného milování - je natolik barvitý, že si z něj dovolíme část ocitovat: Dík dokonalosti gramofonových strojů máme možnost zachytit na věčné časy zpěv i slovo mluvené těch, za kterými spadla naposledy opona. Budete jistě překvapeni řeknu-li vám, že hlas pěvce, jehož drahé jméno je navždy spojeno s těmito čárnými zvuky - zvuky naší Prodané nevěsty -, dosud zachycen nebyl. A víte, kdo je tím pěvcem, kterému teprve dnes - dík zástupci továrny Parlophon - splácíme svůj dluh? Je to mistr Adolf Krössing! Kdo by neznal jeho nezapomenutelného, jedinečného Vaška, kterého studoval a zpíval před samým Bedřichem Smetanou! Co Jeníků, Mařenek a Kecalů se od té doby vyměnilo! Jen Krössingův Vašek stál nezdolně na svém místě, až před několika léty přišla řada i na něho. A když se loučil s Národním divadlem, zazpíval si svého milého Vaška po šestsetdvaasedmdesáté - a bohužel naposled. Opona spadla, rampy pohasly, ale Krössing nedozpíval. Dnes tu stojí opět před námi - usměvavý, jakoby kouzelnými zvuky Prodané nevěsty omládlý, a dychtivě čeká na znamení. I vy jistě dychtivě čekáte, až se ozve z amplionu jeho milý hlas, při kterém aspoň ve vzpomínkách zalétnete do minulosti, ve které přece jenom bylo vše srdečným a upřímným. Dámy a pánové, prosím vás, abyste si poslechli jeho Vaška s takovou láskou a porozuměním, s jakými se ho připravuje náš drahý, dvaaosmdesátiletý mistr Krössing zazpívati.

Propagační materiály firmy Parlophon sice natočení tohoto snímku vychvalovaly jako kulturně historický dokument doby, který patří do každé diskotheky, ale pravda je, že nahrávka (vyšla na gramodesce obj. č. P 13749) dopadla tak špatně, že neměla bohužel už ani dokumentární hodnotu. Při cestě do studia, kam mistra vezl osobně pan ředitel Fuchs, nepoznával starý pán - trpící již tehdy silnou cukrovkou, která byla nakonec příčinou jeho smrti - místa, kudy automobil projížděl (ani Václavské náměstí) a stěžoval si na zdraví, i když neopomenul poznamenat, že "žaludeček mu ještě pracuje".

Ocitujme ještě, jak vlastní natáčení probíhalo: Za rozhovoru dojelo auto k atelieru a mistr poměrně svižně vzhledem k svému věku kráčel k mikrofonu. Při zkoušce obrátí se na mistra Charváta, kapelníka Národního divadla, a s úsměvem dí: "Já nemohu tak rychle zpívat, to bych si ani pořádně nezakoktal." A mistr Charvát skutečně vyhověl a při čistém nahrávání šlo vše skvěle. A potom odjížděl umělec do své oblíbené kavárny Slavie. Roztomile odmítl, když mu ředitel Fuchs chtěl pomoci na schody s podotknutím: "Zde mohu jít se zavázanýma očima. Zde vím, kde leží kámen na kameni." A pak usedl v kruh svých známých a vypravoval, jak se přece dostal na gramofon.

A teď je čas na pointu celého příběhu. Vedení firmy Parlophon nemělo pravdu, když svým zákazníkům sugerovalo, že hlas Adolfa Krössinga se poprvé dostal na gramofonové desky právě jen díky zástupci jejich továrny. Své první snímky totiž natočil umělec již někdy v letech 1906-1907 na gramodesky značky Odeon o průměru 27 cm. Jsou známé nejméně tři Krössingovy nahrávky pro tuto značku, a sice árie z oper Hugenoti, Evžen Oněgin a Prodaná nevěsta (z té právě předmětná árie Má ma-ma-matička).

I když připustíme, že starý pán po tolika letech vzpomínku na natáčení "snímků pro gramofon" ze své paměti dávno vytěsnil, je dost nepravděpodobné, že by na nahrávání zapomněl Diego Fuchs - právě on byl totiž od počátku století ředitelem zastoupení firmy Odeon pro české země a nepochybně si již tenkrát velice dobře uvědomoval význam tohoto pěvce evropského formátu, který s obrovským úspěchem zpíval mimo jiné roku 1888 v premiérovém uvedení opery Evžen Oněgin v pražském Národním divadle pod taktovkou samotného P. I. Čajkovského.

Přítomnost dvaaosmdesátiletého Adolfa Krössinga ve studiu Parlophonu tedy měla nejspíš jen reklamní efekt, zdůrazňovaný v programových katalozích a dalších propagačních materiálech firmy. Krössingovy nahrávky pro gramofonovou společnost Odeon jsou ovšem dnes po právu uchovávány i v největším archivu historických gramodesek v knihovně americké Yale University a považují si je i sběratelé. Při nedávné aukci dosáhla cena gramodesky s jeho dvěma nahrávkami z roku 1907 konečných 80 dolarů.

GABRIEL GÖSSEL

Příště: Přepisy nahrávek z fonoválečků na gramodesky