Portugalská kinematografie zůstává pro nás velkou neznámou, dosud nás míjely i filmy tamějšího nestora Manoela de Oliveiry, navzdory své devadesátce stále aktivního. Teprve zásluhou Národního filmového archivu zavítá do českých kin (ovšem v jediné kopii) snímek režiséra Joaoa Cesara Monteira Božská komedie (1995). Překlad je to ovšem poněkud zavádějící (už vzhledem ke slavnému básnickému dílu Danta Alighieriho, s nímž film nemá nic společného), protože Deus - což lze skutečně převést jako Bůh - se zde jmenuje hlavní hrdina. Takže český překladatel se měl spíše přiklonit ke Komedii o Deusovi.

Oním panem Deusem - zahrál si jej sám režisér - je zmrzlinářský expert, jenž pěstuje prazvláštní zálibu: z nejintimnějších partií sbírá ženské chloupky, které si i s příslušnými popisky zakladá do alba. S mladičkými zaměstnankyněmi totiž dovedně flirtuje, rozehrává jemnou síť dotyků, svého druhu zasvěcovacích rituálů, počínaje nabíráním zmrliny přes úpravu vlasů a konče důvěrnými posezeními.

Vyprávění se odvíjí v dlouhých, nehybných záběrech, které nesou minimum významů, dialogické pasáže jsou záměrně zbanálnělé a bezobsažné. Často nabývají bezmála podoby přednášek - třeba o původu zmrzliny či o koupelích a esencích do nich určených. Důležitá je přítomnost hudby, zejména církevní, která doprovází některé pasáže koncipované jako zátiší (třeba záběr na stažené zvíře). Po vizuální stránce převažují ztemnělé záběry, vyjadřující ani ne tak nějaký tvůrčí záměr, spíše jsou diktované módností a umožněné špičkovým technickým zázemím.

Rozpoznáme hříčky s mnohovýznamovostí či zdáním ironických odkazů. Mimo jiné je též navozen kontrast mezi označením Boha a příjmením titulního hrdiny, ale bohužel se jedná jen o pouhý nezávazný vtípek - podobně jako v případě, kdy se o zmrzlinářský podnik zajímá jakýsi výrobce z Paříže - Antoine Doinel. Shoda s hrdinou několika Truffautových filmů (pokud si je ovšem divák vybaví) je stěží náhodná, ale režisér z tohoto faktu nic nevytěží. Zmíněné vnější schválnosti se nakonec stávají vůdčím principem vyprávění. Znepokojivých náznaků spojených s protagonistou objevíme řadu: od styku s poddajnou milenkou až k již zmíněnému sbírání chloupků. V rozsáhlé sekvenci hrátek s nedospělou dívkou vidíme, jak se mazlí s dívčinými kalhotkami, jak si je dokonce obléká. Do rozbitých vajec, na něž byla posazena, dokonce strčí hlavu. Přitom pan Deus je naprosto mírný, ba neprůbojný člověk, který jako by jen zkoušel, kam až může zajít. Své partnerky vábí především na dráždivou výlučnost svého počínání, které mu zjednává (ne)zaslouženou pozornost. Je pouhou bizarní postavičkou, vyznačující se cupitavou chůzí. Vyzáblý, navenek sice důstojně vyhlížející človíček, ale přinejmenším fetišista, neschopný navázat normální sexuální vztah.

Monteiro natočil film neúměrně rozvleklý, se zbytečnou délkou (bezmála tři hodiny!), který sice nese označení komedie, ale zábavy navzdory očekávání poskytuje jen poskrovnu. Je to ukázka zneživotněle vypreparovaného nimrání v obskurních lidských zálibách, příklad mondénního díla, snad v některých kruzích obdivovaného. Jakkoli se tváří umělecky, ve skutečnosti je prázdnou bublinou, určenou nanejvýš pro snoby. Je na pováženou, pokud se představa o některé z méně sledovaných kinematografií vytváří na základě díla, které lze vnímat jako notně sporné. Zbývá toliko dodat, že v Portugalsku se film zřejmě líbil, protože Monteiro o několik let později připojil volné pokračování slibně nazvané Deusovy svatby.