30
vychází 15. 7. 2002

Tipy
Českého rozhlasu

Mon coeur es un violon III

Již potřetí v tomto týdnu zazní šanson Moje srdce housle jsou - na úvod mých monologů o nástroji, na který jsem se hrát nikdy nenaučil, ale o kterém vím, jak vzniká, jak se rodí a jak zraje. K této zkušenosti jsem přišel - dovolte mi onu lacinou kombinaci - přesně ve smyslu pořekadla - jako slepý k houslím. Ale tak doslova to přece jen ale nemohlo být. Na toulkách historií a legendami houslařství není možné vynechat hlavního města země české. Vývoj řemesla měl i v tomto místě rezonující podobu celoevropského charakteru. Pomineme-li organologicky neuzavřenou tezi o dvojí cestě strunných smyčcových nástrojů ke konečném tvaru, jemuž dnes říkáme housle, pak je dlužno konstatovat, že móda stavění čtyrstrunných hudebních skřínek zaklesnutých pod bradu z levé strany a smýkaných smyčcem přišla stejnou cestou jako dvoubarevné spodky a střevíce se zvednutou špicí na šlechtické dvory. Hudební nástrojaři jsou v Praze doloženi ještě o století dříve, než začal Gasparo da Salo vyrábět pro Francouze violoni piccoli a la francese. Ať už to byl "quinterník " Ješek, který roku 1381 koupil dům od svého příbuzného, nebo loutnista a quinterník Jindřich, který zase pro změnu dům prodal, a to na Novém Městě v Kateřinské ulici, či snad loutnista Mikuláš Krabion z Račína, loutnista Oves a další. Traduje se, že nejbohatší z nich byl nejspíše loutnista a louteník Jan, jenž vlastnil celkem pět domů, z nich jeden na Koňském trhu. Husitská doba odvála zmínky o nástrojařích v Praze - múzy bohužel mlčely.

RAFAEL BROM