30
vychází 15. 7. 2002

Tipy
Českého rozhlasu

Lucie z Lammermooru

Rozhodujícím okamžikem v kariéře australské sopranistky Dame Joan Sutherlandové byl rok 1959, kdy v režii slavného Franca Zeffirelliho nastudovala pro londýnskou královskou operu Covent Garden titulní postavu v Donizettiho Lucii z Lammermooru. Byl to pro všechny obrovský šok, protože do té doby znali Joan všichni její přátelé jako hlasově i tělesně spíše nemotornou bytost, která byla přímo předurčena k ztělesňování sošných Isold, Brünnhild, Sieglind a dalších germánských hrdinek, s občasným vybočením k postavám opery Richarda Strausse. Lehký koloraturní repertoár od této udatné ženy nikdo neočekával. Také sama ve své autobiografii přiznává, že se z počátku v těch jemných dívčích postavách necítila nejlépe a viděla v tom dokonce větší problém než bezchybně zvládnout tříčárkovanou oktávu, bleskurychlé koloraturní pasáže a zdomácnět v tzv. kanárkovém repertoáru, který klade nemalé nároky na dokonalou pěveckou techniku. Říkala si, cožpak se mohu s tak statnou postavou pohybovat po jevišti jako křehká Giselle? Poradila jí však tehdejší londýnská primabalerína Alicia Markova, která s ní hodně pracovala na pohybové výchově - a Sutherlandová byla vždy učenlivou žačkou. Křehkost se dostavila, protože na divadle, jak známo, všechno je pouhé zdání. Po fenomenální londýnské premiéře Lucie z Lammermooru zpívala umělkyně tuto roli nejdříve v Paříži, pak v milánské La Scale a nakonec v newyorské Metropolitní opeře. Několikrát toto dílo nahrála na gramofonové desky a dnes ve svých 76 letech šibalsky přiznává, že nejraději má pirátské snímky. Ty jsou totiž spravedlivé a zachycují tento obrovský hlas bez zbytečné studiové redukce, která zohledňuje spíš menší hlasy jejích kolegů.

(irl)