Neděle 28. 7. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 1. 8. v 0.04

Nejistota lidského života a nestálost světového dění vede k tomu, že všem lidem, zejména výše postaveným, je užitečné znát, co se kde stalo v minulosti, ať už jde o příklady dobré nebo varovné. Kdyby nebylo paměti, nebylo by zkušenosti; a tak od předků můžeme získat mnohé poučení.

Tato pozoruhodně aktuální slova napsal před čtyřmi stovkami let muž jménem Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce. Jak sousloví právě řečené napovídá, nebyl to žádný sedláček ani chalupník. Rod Harantů byl vladycký a od 15. století sídlil v plzeňském kraji. Ovládal tady dvě sídla - Polžice a Bezdružice. Ve svém erbu měl kohouta - byl to bílý kokrháč v červeném štítě. Tohoto znaku užíval už Bušek z Bezdružic za vlády Karla IV. a ještě před ním (za Jana Lucemburského) Vyšemír. Pak přišli dva Lipoltové a jeden Jiří (ten nejspíš padl v bitvě u Moháče). Další z rodu se psal Jindřich na Dlouhém Derflíně a oženil se s Brigitou z Hájů. Měli syna Jiřího a ten se zúčastnil jako panoš výpravy císaře Karla V. do Alžíru. V jeho životě hrála velkou roli čtyřka - sloužil čtyřem králům a také se čtyřikrát oženil. První manželka pocházela z Útova a dala mu dva syny a čtyři dcery. Druhá žena stejně jako třetí mu děti nedaly, zato se domohl hradu a statku v Klenové u Klatov. Čtvrtá manželka mu porodila čtyři dcery a tři syny. První z těch synů nesl jméno Kryštof.

Ráz kraje kolem Klenové je vážný a zádumčivý, píše ve své knize o Kryštofu Harantovi spisovatel František Kožík. O hradu se říkalo, že tam straší od doby, kdy kališník Přibík z Klenové dal prý ve sklepení ozubené hlásky umořit dva mnichy, kteří spěchali do Říma se zrádným poselstvím proti Rokycanovi. Právě tam - tedy na Klenové - se s největší pravděpodobností narodil Kryštof. Stalo se tak v roce 1564. To byl rok byl plodný na veliké osobnosti. Spatřili v něm světlo světa Galileo Galilei, Christopher Marlowe a William Shakespeare. Zemřeli (kromě jiných) Jan Kalvín a Michelangelo Buonarroti. Kryštofovo dětství na Klenové bylo radostné. Vzdělaný a zkušený Jiří Harant byl starostlivým otcem a hledal pro své děti dobré praeceptory; když zastával úřad hejtmana kraje plzeňského nebo vedl přehlídky hotovosti, dbala o děti stejně pečlivě jeho energická i jemná žena, přičemž nezanedbávala pro vlastních sedm dětí odrůstající mládence a dívky z prvního mužova manželství.

Navzdory nevelké zámožnosti Harantovic rodiny měl budoucí politik, ekonom, vojevůdce, jakož i cestovatel, spisovatel a hudební skladatel docela štěstí. Byl tělesně zdatný. Měl pevné základy vzdělání, inteligenci a vtip. Měl i umělecké nadání. Po otci zdědil nepokojnou krev, touhu po dálkách a pokušení ctižádosti. Matka, která starostlivě opatrovala svou "zahrádku s kvítím", mu vnukla jemnost a přemýšlivost.

Možná že byl smutný, když se loučil s Klenovou. Věděl však, že v tyrolském Innsbrucku ho čeká nejlepší škola mladého dvořana. Malý Kryštof byl jako páže přijat k tyrolskému dvoru. Zrovna dovršil dvanáctý rok věku svého. Rok 1876, když Kryštof přišel do Innsbrucku, byl rokem smutku nad odchodem císaře Maxmiliána, ale zároveň rokem tiché radosti: papež zprostil Ferdinanda a Filipinu slibu mlčení a oba mohli konečně vystupovat jako manželé. Největší zaujetí věnoval vévoda tyrolský (stejně jako za svého pobytu v Čechách) uměleckým zálibám. Jeho vášní bylo pořádat slavnosti a honby, kostýmované průvody a mytologické hry. V zámku Ambras zřídil velkou bibliotéku, obrazárnu a sbírku brnění slavných válečníků. V parku vodil hosty do jeskyně. Tam se jim v příšeří zjevil Bakchův kněz, přinutil je vypít pohár vína a pak se museli zapsat do pamětní knihy. Obědy zpestřovali kouzelníci. Filipina Welserová měla zájmy mnohem ušlechtilejší. Do jedné knihy si zapisovala modlitby a do druhé kuchařské recepty. Uměla sice střílet a taky se jí podařilo párkrát zvítězit v různých střeleckých soutěžích, ale mnohem raději se starala o nemocné a raněné vojáky, dokonce i o turecké zajatce. Zřídila lékárnu, pro kterou vařila sirupy. A v tomto prostředí prožil Kryštof Harant osm let...