Je léto. Žádný objev. Už od školky víme, že to je doba, kdy bývá většinou teplo. Ale nám se to nelíbí. Tepla je moc, je nesnesitelné, ubíjející. Rozpaluje asfalt, ve kterém se boří kola našich aut. Rozpaluje i mozky, a tak se přetopené kotle mění ve výbušné papiňáky a častěji to jiskří. A to i na obloze, protože ta zpropadená letní vedra nesou s sebou zase bouřky. Takový způsob léta se nám prostě moc nezdá - a tak prcháme. Už ne tak často k moři, jako třeba na sever. Prcháme tak i sami před sebou, protože my do toho kotle ještě přikládáme. Nejrůznějšími plyny zvětšujeme ozonovou díru a divíme se, co že to ta příroda blbne a servíruje nám rok od roku teplejší léto, které rozpouští i věkovité ledovce. Chceme se koupat v rybníce, ale zároveň do něj sypeme fůry hnoje, aby tam byl před Vánocemi náš oblíbený kapr. Slunce je v létě nepřítel, proti kterému je třeba vymýšlet stále lepší krémy a nepustit si ho blíž k tělu. Vlastně na tělo. To je léto.

Pak ale přijde zima a je zase zle. Chumelí a to je potíž - sníh se musí uklízet. Což nás zaskakuje s pravidelností opakování ročních období. Takovou zimu aby čert vzal, zase hudráme. A když nespadne za zimní měsíc ani vločka, také nám to není po chuti. Jo dřív, to bývalo sněhu, že ho měly autobusy po střechu, a teď aby se kvůli pár jízdám na lyžích člověk trmácel až do hor, remcáme na účet přírody, která nám zase dělá naschvály. Pak se náhodou dostaneme - jako se to povedlo před časem i mně - do krajin, kde je sníh a led po celý rok a s úžasem zjistíme, že sníh není synonymem pro bílou barvu. Má naopak všechny možné odstíny, hlavně ale ne takové, které by působily zářivě bíle nebo byly ještě bělejší. Chceme sice alespoň občas bílou zimu a přitom si tu bělobu poprašujeme stále častěji sazemi a dalším svinstvem, které nezná vzdáleností a hranic.

Utíkáme tedy dál, poohlížíme se ve vesmíru. Poznáváme, podmaňujeme, na noční obloze málem vedle hvězd počítáme už i naše výtvory, které jako rakety, vědecké družice, výzvědné sputniky, televizní přenosové stanice a jiné vymoženosti brázdí oblohu. Tam, kde míval Velký vůz kolo, se najednou něco pořád hýbe a letí dál, divíme se s hlavou zalomenou k obloze. Náš svět je nám těsný, turistických cest do vesmíru začíná přibývat, ne kufry, ale pytlíky s kosmickou stravou balí i kumštýři. Prý se brzy vydáme k Marsu. Jen se v tom rozmachu musíme občas pozorněji dívat, co nám to sviští nad hlavou, aby nás náhodou netrefil kus té rakety, motoru, modulu či jiné součásti našich výprav za hranice planety Země. A pomalu se začínáme čertit, jaký že to je v tom vesmíru binec a smetiště.

Takže co vlastně chceme? Aby v létě chumelilo a chodili jsme bruslit, aby v zimě kvetly třešně, mohli jsme chodit v lodičkách a zahodit hrabla na sníh? Aby bylo tak akorát a ne víc nebo míň? Proč ne. Je to přece jen a jen v našich rukách.