Čeká vás v nejbližších dnech nějaká mimořádná událost, setkání? Nevíte, jak se tam chovat, abyste nevypadali hloupě? Každopádně vám radím, zůstaňte rozumní a především sami sebou. Jeden z amerických prezidentů si pozval přátele z rodného města do Bílého domu. Protože se obávali, že neumějí stolovat podle předpisů, rozhodli se dělat všechno tak jako jejich slavný krajan - nyní prezident. Strategie byla úspěšná, dokud se nepodávala káva. Prezident nalil kafe na talířek. Hosté udělali totéž. Prezident přidal smetanu a cukr. Hosté udělali totéž. Pak se prezident sehnul a položil talířek na podlahu pro kočku. Hrát si na něco a na někoho je skutečně pro kočku!

Trochu si však budu nyní protiřečit. O prázdninách jsme možná více než kdy jindy v přírodě, blíže různým zvířatům. A víte, že stojí někdy za to být jako zvíře? Dobře tomu rozumějte. Podívejte se třeba pořádně na svého pejska, ať je jakkoliv rozměrný, podívejte se a uvažte, co se od něj můžete naučit - co prostě on rád:

Nikdy nenechávat ležet ladem příležitost k veselé projížďce autem.
Nechat se prouděním čerstvého vzduchu přivést do extáze.
Když přijdou milí domů, hned je běžet uvítat.
Dát druhým vědět, když porušili naše teritorium.
Občas si zdřímnout, před vstáváním se protáhnout.
Každý den běhat.
Jíst s chutí a nadšením.
Být loajální.
Nehrát si na někoho, kým nejsme.
Je-li to, co chceme, někde zakopáno, hrabat tak dlouho, až to nalezneme.
Má-li někdo špatný den, být zticha a dát najevo svou účast.
Rozkvétat pozorností druhých.
Nechat druhé, aby se nás dotýkali.
Nekousat, když stačí zavrčet.
Za horkých dnů hodně pít a ležet ve stínu.
Jsme-li šťastní, dávat to najevo celým tělem.
Jsme-li vyplísněni, nehrát si na uraženého. Přiběhnout nazpátek a usmířit se.
Těšit se z prosté radosti dlouhé procházky.
Tohle umí zvíře - pes. Čemu všemu se ještě musí učit člověk!

* * *

Pozorovali jste někdy husy mířící ve formaci tvaru písmene V přezimovat na jih? Při každém mávnutí křídly jedna husa nadzdvihuje druhou, letící těsně za ní. Letem ve formaci V celé hejno získává alespoň o 71 % větší letecký záběr, než kdyby každý pták letěl sám.

Lidé, kteří mají společný směr a cíl, se mohou k němu dostat rychleji a spolehlivěji a snáze, protože je po cestě posunují ostatní.

Když husa vypadne z formace, najednou pocítí odpor vzduchu a cítí, jak je těžké zvládnout ho sama - a rychle se vrátí do formace, aby využila nosnou sílu svých druhů.

Pokud máme tolik rozumu jako husa, zůstaneme ve formaci s lidmi, kteří míří stejným směrem jako my.
Když se husa letící na čele unaví, vystřídá se s jinou vzadu, a ta zase letí místo ní na špici.
Je rozumné střídat se v náročných úkolech, ať už jde o lidi, nebo husy letící na jih.
Husy letící vzadu hlasitě podporují husy vpředu, aby dokázaly udržet rychlost.
Jaké poselství dáváme my, když troubíme na lidi před námi?

Nakonec - a to je důležité - když husa onemocní nebo je postřelena a vypadne z formace, dvě jiné husy také vystoupí z útvaru, aby jí na zemi pomohly a ochránily ji. Zůstanou s ní, dokud zraněná není schopna znovu letět nebo dokud nezemře; teprve potom vyrazí samy po svém, nebo s jinou formací, aby dohnaly svou skupinu.

Pokud máme husí instinkt, také se budeme držet takto pospolu.

A pak se řekne: Hloupá husa!

Přál bych si, aby náš národ měl mnoho buvolů! Hned vysvětlím proč: Moudrostí buvola kefarského je - odejít v pravý čas. Buvol, když zestárne (to je mu 12-13 let), tak ho najednou přestane bavit neustálé a nekonečné hlídání krav a stáda, jeho nekonečné splašené pobíhání sem a tam, plnění kravích požadavků. To se pak tři nebo čtyři samci seberou a odejdou od stáda do ústraní a vytvoří někde v buši jako staří moudří pánové buvolí komunitu. Žijí si stranou od ostatních buvolů, radují se ze slunce, trávy a vody. Vůbec již netouží po stádu, po vůdcovství a boji o prvenství.

Mnozí lidé nedokáží odejít v pravý čas, touží i na stará kolena po moci, vládnutí, drží se zuby nehty svého křesla, protože ani ve stáří nepochopili, že skutečný smysl života je ve věcech zcela prostých. Kéž bychom měli národ buvolů, národ, který pochopil buvolí filozofii!

Tři zvědavé žáby se odvážily jednoho dne z rybníka, kde dosud žily, a začaly objevovat svět. V blízkosti rybníka se táhla veliká farma. Tři žáby ji začaly poznávat od mlatu. Ale zahlédly je dvě husy a zaradovaly se, že si zpestří jídelníček. Běžely k žábám s nataženými zobáky a sliny se jim sbíhaly. Ale žáby byly odvážné a pohotové. Právě v tom okamžiku totiž správce farmy postavil před dveře chléva nádobu s mlékem. Dvěma ohromnými skoky ty tři žáby skočily do nádoby a hned začaly plavat v mléce. Napřed jim to připadalo zábavné, ale pak dostaly strach. Měly by se co nejdříve dostat odtud pryč. Zkoušely se dostat ven, ale hrdlo nádoby bylo úzké a ocelové stěny byly hladké a kluzké.

První žába se pomalu poddávala osudu. Nejdříve si něco mumlala a pak řekla: "Odtud se nikdy nedostaneme. To je konec." Přestala plavat a utopila se.

Druhá žába spoléhala na rozum. Věnovala velkou přípravu svému útěku, propočítávala skok a své fyzické síly. Provedla rychle všechny výpočty, které zahrnovaly výpočet vzdálenosti hrdla nádoby, jeho průměr, nutný odraz, dráhu skoku, váhu, zemskou přitažlivost, zrychlení. Nalezla správný postup a velkou silou se odrazila. Ale - zapomněla počítat s uchem nádoby. Praštila se strašně do hlavy, spadla a skončila, chudák, na dně.

Třetí žába nepřestala ani na okamžik plavat a dala do toho všechny své síly. Mléko se utlouklo na máslo, sice kluzké, ale pevné, a žába mohla lehce vyskočit ven.

Milé žabky a žabáci, topíte se, zabředáte, plácáte se v něčem? Nepřestaňte se plácat, vytrvejte! Už jen samotné úsilí nevzdat se přináší záchranu!

Stojí za to zůstat sám sebou, ale přesto někdy neuškodí "být jako zvíře". Kdo má uši a oči, slyš a viz!