Ze silnice, která klesá k Mrtvému moři, je mezi skalami vidět několik stanů. Žije tu pětačtyřicet lidí, v jejich čele stojí osmdesátiletý muž, do kterého byste ten věk rozhodně neřekli. Já jsem mu odhadoval tak pětapadesát. "Jmenuji se Ibrahim. To rodové jméno máme odnepaměti. Mám tady sedm stanů a v nich je celá moje nejbližší rodina - čtyři synové a jejich ženy a jejich děti. Čtyři z pěti dcer už jsou provdané a žijí mimo tábor." Ibrahim má štíhlou, nevysokou postavu, osmahlý, protáhlý obličej, dlouhý bílý splývavý oděv s šedou vestičkou a tradiční arabskou pokrývkou hlavy. Sedíme a popíjíme silný čaj. Vedle Ibrahima sedí jeho pětiletá dcerka, poslední přírůstek do rodiny. V tátovi se vidí a neustále se ho dotýká a upřeně mě při tom pozoruje. Jmenuje se Basma, ale nedostal jsem z ní za několik návštěv ani slovo.

Zato můj beduín vyprávěl o tom, že měl celkem tři ženy, ale všechny už zemřely. "Jsem starý, už žádnou ženu nemám, už nemám tu potřebnou sílu, víš? Ale kdyby jo, tak bych se znovu oženil. Ale co, je mi osmdesát." Podíval jsem se na jeho pětiletou dceru a říkám: "Před pěti lety se to podařilo." A on se zasmál a s pochopením se podíval někam do dálky. Na holé zemi jsou podušky na posezení nebo k ležení. Uprostřed stanu se vyjímá malé ohniště na přípravu kávy a čaje. Zbylé stany jsou královstvím žen a dětí. Je to zvláštní, tihle beduíni nemají skoro nic, a přesto vypadají spokojeně. I voda se jim sem dováží v cisternách, ale oni jsou čistí a jak vymydlení. Na živobytí si vydělávají focením turistů se svým jediným velbloudem a výrobou sýra a zvláštních homolí ze suchého a slaného jogurtu. Podle Ibrahima je právě jídlo to hlavní, co beduínům často prodlouží život na 120 let i víc. "My jíme samé zdravé věci, bez chemikálií. Pšenici, ovčí sýr, máslo z ovčího mléka, skopové a olivový olej."

Z historie je známo, že beduíni bývali pány pouště a že se řídili přírodními zákony a tisíciletými tradicemi. Dnes už je to trochu jinak, ale beduíni zřejmě přežijí i naši dobu. Proč? Můj beduín mi řekl: "Nechci se nikam stěhovat. Chci zůstat tady, v místě, kde už žil můj děda a otec, všichni předkové. Úřady by chtěly, abychom se přestěhovali do města. Ale co bych tam proboha dělal a z čeho bychom žili? Neodejdu, i kdyby si pro mě přišla celá armáda. Nepotřebuju nic, jen Boha!"

Ibrahim je ale člověk praktický a pragmatický. Čestné místo ve stanu zaujímá televize se satelitním přijímačem a obrovským, více než dvoumetrovým talířem pro příjem satelitních programů. Sám k tomu říká: "Celá rodina na to kouká. Pro mě to není, já si sednu před stan na podušku a prostě jen dýchám a jsem."

Před časem jsem si koupil malý, ale silný moderní dalekohled. Iberahím pořád básnil o tom, jak by potřeboval dalekohled, aby si pohlídal ovce a našel tu, která se mu zaběhne. A že by mu stačil malinký dalekohled. A tak jsem mu jednoho dne věnoval ten svůj. Když jsem se ho později zeptal, co chce přivézt příště, jestli cigarety, což je jeho jediná neřest, nebo čaj, povídá: "Dalekohled. Ale prosím tě větší, než je tohle!"

A tak jsem došel k závěru, že i u beduínů je všechno relativní. Protože jim opravdu stačí neskutečně málo, až na tři výjimky: televizi se satelitem, agregát na výrobu elektřiny a velký dalekohled.