Asi kolem roku 1905 začalo fonografické válečky vytlačovat praktičtější záznamové médium, kterým byly gramofonové desky. S touto skutečností se pokoušely vyrovnat i společnosti, které původně vsadily na Edisonův vynález fonografu a vyráběly doposud především fonoválečky. Příznivci historie zvukových záznamů vesměs vědí, že jednou z takových společností byla například francouzská firma Pathé. Aby si s nástupem gramodesek udržela svou pozici na trhu, rozhodla se v roce 1906 také přejít na jejich výrobu. Vzhledem k tomu, že na své fonoválečky zaznamenala i celou řadu značně raritních snímků (například Enrico Caruso natočil někdy v roce 1901 své vůbec první snímky právě na fonoválečky firmy Pathé), které chtěla prodávat i na svých gramodeskách, vyvinula důmyslnou metodu přímého přepisování záznamu z fonoválečku na gramodesku. Podobný systém používala pro stejný účel od roku 1903 také americká firma Columbia - dvojí šum tak slyší posluchač například i na jediných třech nahrávkách houslového virtuosa Jaroslava Kociana, které český umělec pořídil pro firmu Columbia během amerického turné v roce 1904.

Vůbec první přepisy z fonoválečků na gramodesky ovšem prováděl známý lovec zvuku Gianni Bettini - ten ve svém katalogu již v roce 1903 nabízel například gramodesku se záznamem hlasu papeže Lva XIII., přetočenou stranovým způsobem z fonoválečku, který původně natočil hloubkovým způsobem. (Stranový způsob záznamu používala většina výrobců gramodesek po celou éru jejich výroby, zatímco hloubkový záznam je typický pro fonoválečky a gramodesky - především značky Pathé - z doby před rokem 1914.)

Odborníci se dlouhá léta jen dohadovali, jak asi systémy tohoto druhu vypadaly. V osmdesátých letech dvacátého století byl zveřejněn dokument z roku 1906, pocházející z archivu Císařské akademie věd ve Vídni, který jeden takový systém podrobně popisuje. Protože firma Pathé v té době měla ve Vídni velice aktivní pobočku, není pochyb o tom, že právě výše zmíněný systém využila pro výrobu svých gramodesek, které podle dobové inzerce slibovala uvést na trh již v prosinci téhož roku (nejspíš ale k tomu došlo až v únoru roku 1907).

Celé zařízení (jeho nákres je na obrázku) představoval jednoduchý pákový mechanismus, který na jedné straně snímal safírovým hrotem záznam z fonoválečku a přenášel pohyb hrotu na zapisovací zařízení tvořené rycím hrotem. Během přepisu byla dodržovaná rychlost otáčení 100 ot/min u válečku a 50 ot/min u gramodesky, takže záznam ze dvou drážek válečku se vešel do jedné drážky desky. Konstruktér tohoto zařízení doporučoval, aby systém pracoval při vertikálním zavěšení gramodesky - nepochybně proto, aby z povrchu desky ihned odpadávala vosková špona vznikající při rytí drážky.

Kopie vyrobené tímto způsobem údajně sice měly poměrně vyhovující kvalitu, pouze povrchový šum byl poněkud silnější, takže záznam na gramodesce měl celkově nižší hlasitost než původní fonováleček. Konstruktér proto doporučoval používat ke kopírování pouze fonoválečky s naprosto dokonalými záznamy - přepsané gramodesky se pak údajně kvalitou vůbec nelišily od originálu.

Tak tedy vypadala historická, téměř jedno století stará metoda přepisu fonoválečků na gramodesky. Výše popsaný mechanismus zkonstruoval technik jménem Ludwig Castagna a vídeňská Akademie věd ho ve své době použila k přepsání řady významných záznamů z fonoválečků na voskové desky o průměru 15 cm, z nichž pak byly pro archivní účely vyrobené měděné negativy. Při bombardování Vídně během druhé světové války bylo sice zničeno více než 3000 pozitivů, ale zachovaly se právě tyto negativy, které měla Akademie uložené na jiném místě. Kulturně snad nejvýznačnější počin představoval takto pořízený přepis klavírní hry význačného skladatele Johannesa Brahmse, zaznamenané již v roce 1889.

Dodejme jen, že při rakouské Císařské akademii věd byl již v roce 1899 založen vůbec první zvukový archiv na světě, který si kladl za cíl vybudování zvukové knihovny jazyků, nářečí, hudby a hlasů významných osobností z oblasti vědy, kultury a politiky. V roce 1980 seznámila rakouská Akademie věd širokou veřejnost s jedním vzorkem zvukového záznamu pořízeného výše uvedenou technikou, který přepsala na moderní záznamové médium: na vinylové gramodesce na 45 ot/min s prodlouženým záznamem (EP) vydala "Zvukový portrét císaře Franze Josefa", obsahující monarchův proslov O významu fonografie, který tehdy třiasedmdesátiletý mocnář natočil na fonováleček 2. srpna roku 1903. Kvalita takto přepsaného záznamu ovšem není nijak oslňující.

Na úplný závěr bychom měli zmínit ještě jednu zajímavost: úplně opačný postup - totiž přepis nahrávek z gramodesek na fonoválečky - používal koncem dvacátých let minulého století T. A. Edison. I když vynálezce fonografu tvrdošíjně odmítal brát na vědomí celosvětové vítězství stranového záznamu nad hloubkovým (a vlastně tedy gramodesky nad fonoválečkem), uvedl v roce 1927 na trh vlastní gramodesky se stranovým záznamem označované Edison Needle Cut, které bylo možné přehrávat i na běžných gramofonech jiných firem. Aby umožnil poslech nového repertoáru, který v té době vycházel na jeho gramodeskách Edison Diamond Disc s hloubkovým záznamem, i desítkám milionů majitelů fonografů, nechal nejúspěšnější snímky z těchto gramodesek přepsat také na své fonoválečky značky Amberol. Velice brzy ale jeho veškeré aktivity v oblasti záznamu zvuku ukončil černý pátek na americké burze, takže Edisonovy elektricky nahrané fonoválečky Amberol i gramodesky Needle Cut měly jepičí život.

GABRIEL GÖSSEL