Gruzínský režisér Otar Ioseliani - ve francouzském přepisu Iosseliani - je znám už díky svým podmanivým filmům z dob Sovětského svazu (Když padá listí, Žil zpívající drozd či Pastorála). Televizní diváci, kteří kdysi sledovávali pondělní bratislavské inscenace, si jistě vybaví i několik titulů natočených podle jeho divadelních či prozaických předloh (např. Pokud krb nevyhasl, Šest starých panen a jeden chlap).

Úspěšně si však vede i v emigraci, kde se dál snaží navazovat na své lyricky laděné, snad až s jistou hravou naivitou rozehrávané příběhy, jimiž kdysi na sebe upozornil. S týmž okouzlením, s jakým líčil gruzínské reálie, postihuje ve filmu Ráno v Benátkách francouzskou dělnickou čtvrť. A opět zcela příznačně pomíjí jakékoli sociální proklamace: nikdo zde nehřímá proti sociální nerovnosti ani proti nedůstojným životním podmínkám - prostě je vidíme a rovněž vidíme, nakolik si lidé na svou situaci zvykli.

S jemně groteskní nadsázkou si Ioseliani všímá drobných stereotypů odcizujících rodinné soužití, avšak nahlíží na ně s odzbrojující smířlivostí - stačí si vybavit, jak se protagonista vyprávění Vincent (typově naprosto přesný Jacques Bidou) nejprve zuje ze zablácených bot, než zasedne do stařičkého auta, jak rozmlouvá se svou ženou, jak na něho reagují jeho dva synové. Výmluvné jsou chudě zařízené místnosti sice rozlehlého, ale téměř se rozpadajícího domu.

K symbolickému gestu se blíží mlčenlivé gagy související s prací v tamní chemičce: vidíme kuřácké hloučky vyhoštěné před tabuli se zákazem kouření, aby je vzápětí za branami závodu pohltila oblaka poloprůsvitných výparů, sledujeme rutinně a s mechanickou bezmyšlenkovitostí vykonávanou práci. Stoicky nevzrušivý Vincent, pracující jako svářeč, je toho jasným důkazem.

Celý příběh připomíná ze všeho nejvíce mozaiku, ovšem v první jeho části můžeme stěží určit nějakou ústřední figuru. Vincent je jistě důležitý, ale vedle něho - když on místy dokonce mizí z děje - se prosazují další postavy, ať již zastupují rodinu, nebo pocházejí ze sousedství. I příjezd cikánů, před nimiž obyvatelé rychle zavírají okna i dveře - aniž by ovšem unikli jejich obchodním nájezdům -, je nesen v duchu roztomilé anekdoty o vzájemném prolínání různých mentalit, různých světů.

A ony Benátky? Teprve poté, co získá peníze od zdánlivě umírajícího otce, vypraví se Vincent na cesty. A až tam se skutečně stává osou vyprávění. Dění pozorujeme jeho očima. Vůbec jej nevyvede z rovnováhy, že postupně přijde o všechny své peníze. Náhodný kamarád mu pomůže nahlédnout za běžné turistické scenerie a my si uvědomíme, že i v Benátkách žijí běžní lidé v podobně stísněných podmínkách, jaké má Vincent, že u tamější továrny se skví týž zákaz kouření... Globalizace opravdu sjednocuje především to, co člověka omezuje.

Vyznění Rána v Benátkách nejvíce ovlivňuje jakási odevzdanost a smířenost, určující obrysy nejen Vincentovy. Ioseliani si je vědom, v jakém světě žijí jeho hrdinové, v jakém světě vlastně žijeme my všichni. Diagnostikuje základní chorobné znaky, ale přitom je vzdálen jakémukoli rozhorlení, dokonce lze rozpoznat svého druhu nostalgické rysy, když navdory všemu jsou uzavírána nová přátelství, když vzniká přirozený mezigenerační respekt: zatímco Vincentovi jeho synové ležérně odmlouvají, babičce se bez odmluv podřizují. Když se Vincent z cest konečně vrátí, zdá se, že jej nikdo nepostrádal. Vše se okamžitě vrací do starých kolejí...