Zítra v Praze pokřtíte nové album Starí kamoši. Jak byste jej charakterizoval?
Jednoduše. Po třech letech pauzy je to moje nové cédéčko s novými písněmi. Snažil jsem se zmocnit se každé ze čtrnácti skladeb natolik osobitě, aby bylo album pestré a přitom mě pojímalo jaksi komplexně. Proto jsem využil schopností hned čtyř producentů a natáčel ve čtyřech různých studiích.

Název alba zní mírně symbolicky...
Je v tom možná jemná symbolika... Původně se mělo album jmenovat Kúsok neba, ale nakonec jsem se rozhodl, že využiju názvu písničky s textem Borise Filana, který přesně vystihuje, co v daném okamžiku člověk v mé věkové kategorii zažívá. Zpívám v té skladbě například: Starí kamoši, tí majú smolu, keď sa rozídu, sú ďalej spolu. Starí kamoši vždy šetria slová, tým stačí žmurknúť a sú spolu znova...

Velkou část textů napsal Kamil Peteraj, váš další "starý kámoš", s nímž spolupracujete už více než třicet let. Jak vaše spolupráce funguje? Inspirujete ho svými pocity, postřehy?
Bože chraň! Tak umělecká naše spolupráce není. Kdybych nedával rozhovor serióznímu časopisu, asi bych vám vyprávěl o tom, jak se s Kamilem procházíváme kolem Dunaje a vedeme rozpravy o našich tvůrčích záměrech. Ale není to tak, my se vídáme jen občas na tenise. Vím, že pokud Kamil něco napíše, bude to dobré. Na to spolu nemusíme dlouze komunikovat. Tím ovšem nechci snižovat kvalitu těch textů. Ať už pro mě píše Peteraj, nebo Filan, vždy jsou to textařské lahůdky.

Jak dlouho jste album připravoval?
První písničku, právě Staré kamoše, jsme napsali s Borisem Filanem asi před rokem a půl. Tehdy jsem ho doprovázel na autogramiádách při příležitosti vydání jeho knihy Pálenica. Jednou v noci asi nemohl spát, protože mi ráno zaklepal na dveře, že má pro mě nový text, a vytáhl právě Staré kamoše. A že prý musíme zase udělat cédéčko, že už jsme dlouho nic neudělali. Já měl podobné myšlenky, Boris vše jen urychlil.

Nové album vydáváte u jiné firmy než to předešlé. Proč?
Asi zapracovala opotřebovanost materiálu. Ale v zásadě můžu říct, že to je stejně úplně jedno. Na tom našem malém trhu se nic nedělí ani nenásobí. Finanční možnosti jsou u každé firmy přibližně totožné, což platí i pro reklamu nebo distribuci. Každopádně jsem svému dnešnímu vydavatelství vděčný za to, že vydává na cédéčkách moje staré desky.

Na novém albu jste se obklopil mladými, byť již značně ostřílenými muzikanty, spolupracujícími s řadou jiných zpěváků a zpěvaček. Proč jste si vlastně nepostavil kapelu ze stejně starých muzikantů?
Protože už neumějí hrát! Ale vážně... Živit se dneska hudbou mohou jen ti, kteří jsou skutečně dobří. A ti pak musejí hrát s každým, protože jedna kapela je neuživí. Což je případ těch muzikantů, kteří mou desku nahráli. A že Martin Gašpar nebo Juraj Kupec nahrávají a koncertují i s někým jiným? Vždycky záleží na interpretovi a producentovi, co z takto vytížených muzikantů dokážou ve studiu vymáčknout. Víte, já se nikdy nevyhýbal migraci členů kapel, které jsem měl. Naopak jsem vždy vítal nové spolupracovníky, kteří přinesou nějaký nápad, názor. Takovou konfrontaci vyhledávám.

Co vám přinesla Dara Rolins, s níž máte na desce duet Mávam?
Určitě velmi příjemnou náladu ve studiu a nakonec i dobrý pocit ze společné nahrávky. Já se chtěl záměrně vyhnout nějakému klišé, takovému tomu duetu a la Zvonky štěstí - jednu sloku já, druhou ona a tak dál. Dara přesně vycítila, co chci. Výsledný dojem je myslím důstojný pro každého z nás.

Vaše kariéra je už od šedesátých let spjata s kapelou Prúdy. Je vydáno vše, co skupina Prúdy natočila? Narážím na to, že před pár lety vyšla dosud zcela neznámá nahrávka Pokoj vám... Nemáte ještě něco v zásobě?
Zásoby se tenčí, i když asi před měsícem zase vyšly nějaké raritní snímky. Já osobně nejsem zastáncem takových archivních kompilací, myslím, že už to nikoho nezajímá, dokonce ani mě ne. Ale jiného názoru je jistý Peter Pišťánek, slovenský spisovatel, hudební fanoušek a správce mé internetové stránky. Ten tyhle výběry sestavuje, má pocit, že vše musí být vydané, archivované. Už proto určitě přijdou další cédéčka, dodnes není všechno, co jsem kdy natočil, na kompaktních discích.

Ke svým padesátinám jste si v roce 1998 dal velký dárek: sestavil jste "all stars" kapely Prúdy, tedy s Vargou, Griglákem, Frešem a dalšími muzikanty. Bylo výsledkem jen pár koncertů, nebo jste z toho unikátního setkání vytěžil i něco víc?
Udělali jsme pár koncertů a celé turné zakončili cédéčkem Prúdy 1999, na kterém hrají ty skutečně největší osobnosti z historie kapely. Zajímavé bylo, že šlo o sestavu, která se nikdy v tomto složení nesešla; jinými slovy, když hrál Varga, nehrál Griglák - a naopak. Ale všechno to jsou muzikanti, kteří na Prúdech vyrostli a na tomto cédéčku se mi je podařilo dát do kupy.

Jste vlastně celoživotně spjat s Mariánem Vargou, další osobností slovenské rockové hudby. Jste i dnes přátelé? Co vlastně dělá?
Myslím, že se přestěhoval do jiného bytu, protože potřeboval vymalovat ten starý - tak se radši přestěhoval. To je typický Varga. Myslím, že teď dopsal nějakou scénickou hudbu pro Divadlo Na korze, ale jinak nevím. Naposledy jsme spolu dělali před třemi lety, počítám, že ještě tak dva roky si dáme pokoj a pak zase něco zkusíme. Ale ani s Vargou se nestýkáme tak, jak máte na mysli. Je to další starý kámoš, kterého nemusím vidět každý týden, abych věděl, že k sobě patříme. Je zvláštní, že vypadá už třicet let pořád stejně špatně. Nemáte ten pocit?

Jestli špatně to nevím, ale je fakt, že se příliš nemění.
Dobrá, tak vypadá stále stejně dobře. Třicet let. My stárneme a on ne.

Varga výrazně ovlivnil už debutové album skupiny Prúdy Zvoňte, zvonky, které mnozí považují za vůbec nejlepší z diskografie kapely. Máte podobný názor, nebo máte jiného favorita?
Zvoňte, zvonky nepovažuju za album, vzniklo úplně jinak. Je složené z rozhlasových snímků z let 1966-1969. My jsme jen z toho množství různých písniček sestavili takový výběr, přemýšleli jsme, co by tu tušenou koncepci alba naplnilo. První koncepční album bylo až následující Pokoj vám. A jestli je lepší to nebo tamto, nevím. Každé z těch alb má své místo. Já si třeba cením desky Šľahačková princezná, to je asi moje nejvymakanější deska.

Vyšla vůbec Šľahačková princezná na CD?
Vyšla, u takového neznámého maličkého vydavatelství Pavian Records, v roce 1990. Ale myslím, že si toho tehdy ani nikdo nevšiml.

Dá se kapela, s níž jste nahrál svou novou desku, považovat za nějaký další vývojový stupeň skupiny Prúdy?
Ne, to už je úplně jiná kapela.

Proč jí tak aspoň neříkáte? Značka Prúdy přece něco znamená a vy sám jste ji v průběhu let několikrát obnovoval...
Několikrát? Stokrát! Ale pochopte, Prúdy, to nikdy nebyla taková ta klasická kapela. Tedy ano, v úplných začátcích. Ale rychle se rozpadla a pak už to byla vždycky ad hoc založená kapela, volné sdružení. Své dnešní skupině bych už ani Prúdy říkat nemohl, protože jejími členy jsou natolik výrazné muzikantské osobnosti, že by to bylo divné. Ne že by chlapci nechtěli, ale už jsem je ani v tomto smyslu neoslovil.

Jste jedním ze slovenských zpěváků a muzikantů, kteří mají v Česku stálé posluchačské zázemí. Jak často v posledních letech v České republice hrajete?
Po rozdělení Československa už velmi málo. O koncertech se skoro nedá mluvit, spíš mě pozvou na nějaký festival, třeba do Strážnice nebo do Valašského Meziříčí. Ale ten zítřejší koncert je možná taková vlaštovička, za poslední dva roky se vzájemná výměna umělců mezi oběma státy zase prohlubuje. Směrem na Slovensko to platilo vždy, tam nenastal žádný výpadek ani v muzice, ani v literatuře nebo kinematografii. Směrem do Česka to sice bývalo horší, ale dneska už v českých rádiích Elán, No Name, Janu Kirschner nebo Richarda Müllera zase běžně hrají. Třeba to potká i písničky z alba Starí kamoši.

Jaký je váš názor na současnou českou populární hudbu? Máte čas ji sledovat?
Sleduju, co se sledovat dá. Vy jste vždycky měli takové ty stálice středního proudu, pak nějaké bigbíty, a nakonec undergroundovou scénu. Ty škatulky, myslím, přetrvaly. Na Slovensku to tak nebylo a není. Skupinový systém prorostl do nechci říct středního, spíš hlavního, proudu, ať už šlo o Modus, Žbirku nebo Elán. Nové slovenské kapely a interpreti mají podobný statut. Přeju jim, aby aspoň pár sezon vydrželi. Víme, jak to je - ten přetlak hudby je dnes tak velký, že prosadit se je mnohdy velký problém. Nebo shoda okolností. Byl bych rád, kdyby kterákoli z těch mladých skupin mohla po třiceti letech říct, že udělala něco, na co se nedá zapomenout.

Živíte se dnes spíš jako koncertní promotér - jste spolumajitelem hudební agentury Rock Pop Jazz. Prozraďte něco z její historie a současných aktivit.
Už od roku 1976 jsem byl zaměstnancem agentury Slovkoncert, která se za jistého ministra rozdělila na dvě části: Slovkoncert a další státní agenturu Rock Pop Jazz. Já přešel do té druhé. Za dalšího ministra se měla privatizovat. Tak jsme do toho s kolegou šli a fungujeme dodnes. Dělali jsme Bratislavskou lyru a dodnes za pomoci dodace ministerstva kultury pořádáme Bratislavské jazzové dny, největší slovenský hudební festival. Ale vozíme na Slovensko i pop-music, loni jsme dělali třeba Erose Ramazzotiho. Jsme na to čtyři, takže každý dělá, co může.

To jsou ty bizarní požadavky zpovykaných hvězd showbyznysu...
Ano, Joe Cocker chtěl zase víno Chardonnay, dneska je to běžná značka, ale tenkrát to pro nás bylo neznámé víno. Tak jsem vyrazil do Rakouska shánět Chardonnay. Koupil jsem ho až ve vídeňském metru.

Dvě písně z vašeho nového alba jsou doprovodnými skladbami různých veřejných sbírek. Co vás vede k charitativní činnosti?
To je možná až příliš silné slovo, charita. Za to se schová kdejaký tunel. Mě vždycky dojme, když jsem vyzván, abych vystoupil benefičně - a po skončení koncertu následuje raut za statisíce. Kdyby pořadatelé dali umělcům po dvou tisícovkách, tak je dobře všem... Ale k těm písničkách. Vznikly shodou okolností. Konkrétně Zvonkohru jsem napsal pro Nadaci Výzkum rakoviny, zatímco píseň Ten svet je v nás, doprovodná skladba projektu Hodina dětem, byla původně zamýšlena jen pro televizní vánoční koncert - tam ji zpívali různí herci a dívčí sbor. Ale protože mi bylo osudu té písničky líto, nakonec jsem všechny ty herce povyhazoval a na album ji nazpíval sám.

MILAN ŠEFL