Leader bývalé Hudby Praha Michal Ambrož a bývalí členové Nšoči nahráli coby Divoký srdce již druhé album nazvané podle největšího hitu Kajuvej. Ambrož se poprvé ve své kariéře zklidnil pod úroveň 120 decibelů a přichystal neuvěřitelně klidné album. Je křehce aranžované, ničeho není zbytečně moc (jaký je rozdíl mezi intimně brnkajícími nástroji Kajuvej a čtyřmi kytarami Hudby Praha...), tzv. vypalovaček je zde nemnoho a stylově se blíží jak souputníkům z Hudby Praha v teskně hospodském Echtu, tak alternativním kapelám toužícím po posunování posluchačovy tolerance do veliké hloubi. I takové hity jako Kajuvej, Horko, Pomalu, které na koncertech nemilosrdně dotírají na ušní bubínky, jsou zde ve své divokosti pouze naznačeny - jen Lítám zůstalo ve svém prapůvodním šílení. Rozjeté jsou i písně Lovec stopař a veliká hitovka Volám - ty však mají přátelský, nikoli běsnící charakter. Tradici divokého Divokýho srdce porušila tichá a něžná píseň Setkání a Má milá mě má ráda (bez ohledu na vyznění incestního textu...). Tajemno opředlo písně Bouře a Možná, parafrázi na Divnej svět Mejly Hlavsy, jemuž je také píseň věnována. Na závěr si skupina zajamovala sobě věrnou písní Indián stepí pán.