Náš dům je proletářské hnízdo z konce 19. století, rozprodané na konci 20. století na jednotlivé malé byty. Jsme družstvo spoluvlastníků, které se schází právě jen na domovní schůzi. Že je pan Majer fašista, se projevilo hned na té první, kdy divně šišlavým způsobem mimo projednávané téma špičkoval souseda pana Jindřicha. Proč s ním tak divně mluví a podivně mu vyhrožuje, jsem pochopila později, když jsem poznala garderobiéra z opery, s nímž pan Jindřich žije. Na té schůzi jsem nedokázala fašistu usadit pro nedostatek orientace, a teď se to už veze.

Příští domovní schůzi seděl fašista Majer na rybářské židličce v průjezdu a okázale brousil mačetu. Pan Jindřich u toho nebyl, nepřišel už nikdy, schody umývá v noci a baví se jen s naší Maruškou. Projednávaly se nějaké nutné opravy. Fašista, jak jsem pochopila, tyhle věci v domě kdysi dělával, od jisté doby se však urazil a na znamení nesouhlasu s nehorázným liberalismem brousí mačetu v průjezdu. Na tomto místě si řekněme, že v domě žijí dva druhy sousedů: jedni jsou majitelé a druzí nájemníci z dřívějška. Tihle regulovaní nájemníci jsou Oláhovi vedle nás (úzkostlivě pořádná paní Oláhová bdí nad úklidem chodby dle rozpisu, se sousedy se hádá česky, ale na svého muže křičí romsky). Paní Hurtová je asociální stejně jako její děti, které kouří v průjezdu a jezdí bez řidičáku každou chvíli jiným trabantem. Pan Drašar je vychrtlý alkoholik na kole. Pan Majer, náš hrdina, nosí mačetu v instalatérské brašně, je malý, podsaditý, šedovlasý dohola s ocáskem vzadu, ve vestě s mnoha kapsami. Jeho dveře jsou polepeny nálepkami, je na nich včelka Mája a nápis Kdo nelže, nekrade a dře, ten ještě nemusí být vítěz, nápisy vůbec fašista miluje, svou jmenovku na zvonku a schránce má mnohonásobně zvětšenou proti ostatním nájemníkům a vydekorovanou komunistickými třešněmi a nápisem Nech toho, ve svém boji za pořádek a bezpečnost v domě píše barvou a sprejem na zdi a paní Hurtové sype před dveře bílý prášek: naše Maruška říká, že jed na krysy. V mezipatře chová fíkus, který živoří v malém květináči, jiný by dávno chcípl. Nade dveřmi dva roky opadává adventní věnec. Když v jiném domě sousedícím přes dvůr vyje pes, fašista střílí z okna. Jednou střílel, i když můj muž Hugo nýtoval sandál, na chodbě začpěl střelný prach a Hugo pak ještě několik minut naplano mlátil kladivem do podlahy, aby si fašista nemyslel, že se nechá jeho střelbou odradit: k takovým nízkostem nás fašista dovádí. Za dveřmi do bytu má ten blázen řadu lahví s vodou a savem, rohožku složenou z vrstvy několika koberců, jednou nám ve dvě v noci vypnul elektrický jistič, ačkoliv jsme neprali, na nic nehráli, ba ani nemluvili. Dva roky neumyl schody, zřejmě na protest proti celkovému nepořádku v domě.

Na poslední domovní schůzi fašista změnil politiku, nevím však, máme-li být rádi. Ošetřil fíkus, vyměnil rohožku, sundal adventní věnec, vyházel uschlé rostliny za oknem, umyl schody. Také však přičinil několik dalších nápisů sprejem do průjezdu (Ticho léčí a uzdravuje - a co pořádek?!), polepil dveře do domu plakáty s motivy lidských terčů (odemykáte dům a přímo do srdce vám míří hlaveň krátké palné zbraně, kterou drží v ruce střelec a nad ním střelkyně a každý je obtažen linkou do tvaru cvičného terče). Když nám naposledy přišel vynadat, vypadal uboze ve své militantní vestě, bylo vidět, že trpí nedostatkem komunikace, že by potřeboval s lidmi v domě mluvit, jedno, zda po dobrém nebo po zlém, jenže to normálně neumí a lidi se s ním nebaví - uměnímilovný homosexuál ze strachu, pan Oláh protože je cikán, asociální paní Bártová z nenávisti a já z ošklivosti a odporu. Fašista nám za to píše po zdech a střílí na chodbě. Pustil se do malování své části chodby, roztahal igelit, oškrábal stěny, zasvinil schody, sundal zábradlí, vyštukoval, nacákal, nechal tak. Obtěžuje vždycky, svou nečinností i svou činností, projevy přátelství i nepřátelství, je to magor, s nímž se buď musí jako s malým dítětem, nebo z něj jde strach, teď právě zvoní, drží ponožku, která mi při věšení prádla spadla dolů, čert ho vem, neotevřu, nejsem doma.