Léto je čas, kdy slovo příroda dostává reálné obrysy i pro ty, kteří si ji kolem sebe jinak ani neuvědomují.

Během poslední cesty do Francie jsem si splnil jedno přání. Seznámil jsem se s lidmi, kterým je příroda něčím vzácným, něčím, oč je třeba pečovat. A seznámil jsem se v terénu s jejich prací. Je příkladná, a tak se ten jejich příklad pokusím přiblížit. Vedle dobrovolných ochránců životního prostředí a přírody pracují ve Francii Conservatoires des sites naturels. Jak to, proboha, přeložit? Jsou to instituce pečující o přírodní lokality. Ty přírodní lokality přitom nejsou chráněné rezervace, ale prostě lokality, kde je příroda nemocná, ohrožená nebo je na ústupu. Anebo ohrožuje sama sebe. A když ty Conservatoires nazývám institucemi, chci tím říci, že to nejsou dobrovolné spolky spoléhající se na dobrovolnou práci, ale organizace se zaměstnanci, organizace, které si na tu údržbu krajiny a péči o krajinu navíc najímají profesionální firmy. Ale nepostupují jako úřady, chladně a jen podle stanovených úkolů, nýbrž právě jako neziskové organizace, jejichž hnací silou je zájem o věc, ochota obětovat něco pro něco. Protože i když Conservatoires des sites naturels mají své zaměstnance, neplatí jim tak, aby těm lidem nebyl hlavní odměnou dobrý pocit ze zachráněné krásy, ze zachráněných rostlinných či živočišných druhů. Když jsem s nimi mluvil, pořád se mi vybavovala věta: Síla civilizace není v tom, kolik z přírody dokáže vytěžit, ale v tom, kolik přírodě dokáže vrátit.

Ty francouzské Conservatoires spolupracují s krajskými či okresními úřady. Musí je přesvědčit o tom, že ta či ona přírodní lokalita je ohrožena a že vědí, jak ji zachránit. Není důležité, zda ta lokalita patří obci či má svého soukromého vlastníka.

Conservatoires. Pořád mám chuť napsat prostě česky konzervatoře, ale jistě sami cítíte, že to není totéž, i když ta slova mají stejný základ a konzervovat znamená udržovat. Tedy Conservatoires si pak vyhlídnuté prostory pronajímají, a to výhradně za nekomerčním účelem: pečovat o ně. Jde skoro vždycky o opuštěné terény, o úhory, o opuštěné pastviny, o břehy řek, o křovinaté terény, které se pomalu stávají neprostupným bušem, o louky, které se nepozorovaně mění ve step či dokonce v polopoušť.

Francouzské zemědělství ustupuje. Z venkova odešlo mnoho lidí. Neviděli už možnost obživy v zemědělství, a tak opustili tisíce hektarů půdy, zlikvidovali stáda. Ti, co zůstali, se museli přizpůsobit neúprosným podmínkám intenzivní výroby, které nešetří přírodu a neberou ohled na kvalitu života chovných zvířat. Vzepřít se nelítostné povaze současné zemědělské výroby a pokusit se o ohleduplnější metody výroby, to dnes farmář ve Francii ani jinde v Evropě sám o sobě nemůže. Leda s podporou vlády či ještě spíš Evropské unie. Ve Francii má však ještě jednu skromnou, ale velmi příkladnou možnost. Může se spolu s některým z Conservatoires des sites naturels podílet na záchraně stále větších ploch, které se zdály odsouzené ke zpustnutí.

Mechanismus záchranných operací je asi takovýto: Conservatoire si najme pustnoucí a nikomu nesloužící kus krajiny a přesvědčí například chovatele ovcí, aby dovolil pást jednu část jeho stáda či celé stádo v najatém prostoru. Pak smluvně zaměstná pastevce. Pastvině se vrátí její účel i původní vzhled, chovatel ovcí téměř nic netratí, naopak získává pocit, že se podílí na chvályhodném úsilí zachránit venkov a krajinu. Nebo v jiném případě, Conservatoire najme dělníky či firmu, která pokosí přerostlou trávu na dávno opuštěné louce (která však nepřestala někomu patřit, toho je třeba získat pro věc); nebo najme lesní dělníky, aby vymýtili křoviny, jimiž zarůstají pastviny, na které už dávno nikdo nevyhnal dobytek.

Jsem si jist, že spoustě z vás teď vytanulo na mysli: Kdo to ale zaplatí, když se to nikomu nerentuje? Conservatoires des sites naturels dostávají dotace z okresů nebo krajů, od státu, tedy z Paříže, a od Evropské unie, z Bruselu. Při troše skromnosti a značné míře zápalu pro věc stačí i skromné prostředky na to, aby Conservatoires dělaly zázraky. A když jsou pak ty zázraky v krajině vidět, dostanou i zemědělci chuť nemyslet jen striktně v kategoriích užitečnosti práce a užitkovosti stád. A o to tu jde. A také o to, aby všichni, kdo se zatoulají do přírodních lokalit zušlechtěných nebo jen udržovaných lidmi z Conservatoires des sites naturels, pochopili, že mají před očima přírodu, která je součástí jejich dnešní civilizace. Ne automaticky, ale protože člověk se o ni stará.

Francie má samozřejmě přírodní parky a rezervace. Ale na práci lidí z Conservatoires je úctyhodné to, že drží ochrannou ruku právě nad obyčejnými loukami, remízky, lesíky, nad břehy Loiry a jiných řek.

Loira, ovšem, to je kapitola sama pro sebe! Viděl jsem ji hodně zblízka, šel jsem kilometry křovinami na jejích březích, viděl jsem, že i bobři tady pomáhají lidem mýtit neprostupnou houšť. A když jsem pak byl poučen lidmi, kteří drží ochrannou ruku nad nespoutanou přirozeností toho vodního kraje, napadlo mě, že ta řeka je vlastně svobodná.

Sevřít Loiru do regulovaných břehů je zakázáno, bránit se její náladovosti při výběru koryta je marno, klnout jejímu rozlévání do polí a luk není záhodno: Francie se rozhodla respektovat svobodu řeky. Není to pozoruhodné?

Krajina je nejenom životním prostředím, krajina je dědictví po předcích, krajina je národní zájem. Ano, v tomhle smyslu bych ten zprofanovaný termín uznal. A když jsem ve Francii viděl, že to není jen prázdné klišé, že ti lidé kolem Loiry, kolem těch poloopuštěných a polovzkříšených pastvin a lučin tu mluví o konkrétní, každému z nich naprosto srozumitelné národní hodnotě, kterou se snaží zachovat, řekl jsem si, že uprostřed léta, kdy jsme všichni o něco citlivější k pojmu příroda, stojí za to věnovat jí tyto řádky. Nejen jí, ale také pokřivenému vztahu člověka k ní a probouzející se snaze o nápravu.