Na rozdíl od vývoje gramofonového průmyslu v USA, Anglii či Francii, kde ovládlo trh jen několik málo velkých firem, vyrojilo se v Německu po roce 1903 naopak velice mnoho malých výrobců gramofonových desek. V důsledku silných konkurenčních tlaků měla ovšem řada těchto firem jen jepičí život a celou éru výroby šelakových gramodesek přežily jen ty nejúspěšnější.

U zrodu gramodesek značky Anker stálo několik podnikatelů, kteří měli určité zkušenosti z oboru již z minulosti. Jedním z nich byl Herrmann Eisner - před tím, než začal experimentovat s gramodeskami, vydával pár let fonoválečky. Dalším pak byl podnikatel F. A. Richter, výrobce dětských stavebnic "Anker-Steinbaukasten" a hracích strojků. Jeho firma také dala název nové gramofonové značce, zapsané do obchodního rejstříku v polovině roku 1905, i podobu její černé etiketě obsahující mimo slovní známky Anker - či jejího ekvivalentu ve francouzštině a angličtině - také zobrazení zlaté kotvy. Dalším spoluzakladatelem byla německá firma na výrobu gramofonů Orchestrophon. A právě na stánku této firmy byly na podzimním veletrhu v Lipsku v roce 1905 poprvé předváděny gramodesky značky Anker.

Jak v té době uváděly firemní materiály, tyto gramodesky o průměru 25 centimetrů se prodávaly v jednostranném provedení za 3 marky, v oboustranném za 4 marky a obchodníci mohli využít nabídky firmy na zaslání pětikilového balíku s deskami Anker zdarma k nezávaznému vyzkoušení. Své pobočky firma údajně měla od roku 1906 mimo jiné ve Vídni, Rotterdamu, Petrohradu a New Yorku, zatímco v Londýně získala zastoupení pro Velkou Británii (firmou The Anchor Gramophone Co.) až v roce 1912.

Koncem roku 1906 se v odborném tisku objevilo oznámení, že značku Anker plně přebírá firma Adolf Richter Sohn, která hodlá rozšířit objem výroby i repertoár nahrávaných snímků. Na kvalitu nahrávek měl dohlížet nově angažovaný zkušený nahrávací technik Papetti, jehož samotné jméno bylo prý garancí kvality. Firmě se podařilo získat k nahrávání několik význačných umělců - černošskou interpretku spirituálů slečnu Bell Fields (označovanou za "černou slavici"), známý mužský pěvecký sbor Nebe Quartet, slavného pianistu Josepha Weisse (proslul také tím, že jednou uštědřil v hádce na pódiu políček dirigentu Gustavu Mahlerovi) a význačné operní pěvce Leo Slezaka, Julii Culp či Hedwigu Francillo-Kaufmann.

V roce 1914 vycházel repertoár Ankeru na několika různě upravených etiketách - od nejlacinější černé o průměru 25 cm za 2 marky až po nejdražší pestrobarevnou etiketu Anker Künstler Spezialplatte. Ta byla vyhrazena pouze nejvýznamnějším interpretům a stála 6 marek. Úprava těchto etiket naznačuje určité spojení značky Anker s firmou Columbia - je na nich totiž vyobrazena bílá nota v modrém poli a v jejich dolní části je nápis Rena-Special. Oba tyto obrazové prvky byly obchodní známkou Columbií vydávaných laciných desek značky Rena.

Mezitím v roce 1910 zemřel majitel Adolf Richter a o dva roky později se Anker spojil s další německou gramofonovou firmou Kalliope. Ta ovšem vyhlásila v červnu roku 1914 bankrot a nebýt skutečnosti, že krátce nato vypukla první světová válka, stihl by nepochybně stejný osud i značku Anker. Na obě firmy byla uvalena nucená správa, ale s určitými omezeními mohly ještě nějaký čas pokračovat ve výrobě. V roce 1916 je zakoupila německá firma Menzenhauer Schmidt zabývající se výrobou hudebních nástrojů.

U příležitosti jarního lipského veletrhu se v roce 1919 objevilo v odborném tisku oznámení, že na trh jsou po pěti letech opět uváděné gramodesky a gramofony firmy Anker, která během válečných let musela vinou nedostatku lisovací hmoty a dalších surovin téměř zastavit svoji produkci. Kromě známého předválečného repertoáru byly na těchto gramodeskách nabízené i nově natočené operetní snímky.

V roce 1920 odborný tisk oznámil, že firma Anker uvedla na trh novou lacinou etiketu Kalliope (...její kvalita je dobrá a takto nízkou cenu 10 Mmrek umožnilo zavedení nové výrobní metody spočívající v tom, že deska má pouze vrchní vrstvy šelakové. Normální gramodesky z plnocenného materiálu budou i nadále vycházet na etiketě Anker...). Tedy nic nového pod sluncem: desky lisované sendvičovým způsobem do šelaku na vrstvě lepenky uvedla na trh o patnáct let dříve již americká firma Columbia. Jde tedy mimo jiné i o další potvrzení finanční účasti této firmy na vydávání gramodesek značky Anker.

I když na žádné z řady různých etiket firmy Anker nebyl veden ani repertoár s českými umělci, ani snímky určené pro česky mluvící země, najdeme na gramodeskách této značky nahrávky nejméně tří význačných osobností hudebního světa, které v českém prostředí žily či tvořily - krátce se proto o snímcích těchto umělců zmíníme.

Skladatel, dirigent a violista Oskar Nedbal (1874-1930) natočil pro značku Anker někdy kolem roku 1907 (během svého působení ve Vídni) několik operetních orchestrálních snímků, na nichž diriguje Wiener Tonkünstler Orchester. Na jedné desce pak doprovází na klavír koloraturní pěvkyni vídeňského Volkstheateru Claru Musil (sestru spisovatele Roberta Musila, autora románu "Muž bez vlastností").

Řadu snímků má na značce Anker jeden z nejvýznačnějších tenoristů dvacátého století, šumperský rodák Leo Slezak (1873-1946), který debutoval na prknech brněnského Národního divadla. Některé nahrávky mu u této firmy vycházely na gramodeskách se speciální barevnou etiketou Anker Elite Aufnahme s jeho portrétem.

Na malebných obrázkových etiketách firmy Anker s vyobrazením boha Pana vyšlo též osm nahrávek slavné koncertní pěvkyně Julie Culp (1880-1970). Prvním manželem této význačné altistky byl osobní pobočník německého císaře Viléma II., druhým pak jistý vídeňský velkopodnikatel. Julia Culp s ním žila od roku 1919 na zámečku ve Vratislavicích nad Nisou, věnovala se sbírání starožitností a často zajížděla do Vídně, kde koncertně vystupovala a vyučovala na tamější Hudební akademii. Po obsazení Československa v roce 1939 přesídlila ke své rodině do Amsterodamu. Během okupace Holandska německými vojsky se skrývala, povolení vrátit se do svého amsterodamského bytu získala v roce 1944 až po přímluvě dirigenta W. Furtwänglera.

Ale podívejme se na konec etikety Anker, jejíž stopa začíná z historie průmyslu zvukových záznamů mizet v roce 1924. Reklama z téhož roku zdůrazňuje, že desky značky Kalliope jsou již vyráběny ze stoprocentního šelaku, zatímco o značce Anker není uvedena žádná informace. Nové nahrávky se od té doby na etiketě Anker již nelisovaly a stejnojmenná obchodní známka byla v inzerci naposledy zmíněna v roce 1926, ovšem pouze v souvislosti s gramofony. Do konce desetiletí ještě byly některé snímky z původních matric Ankeru lisovány (nejspíš pirátsky) na desky dalších značek, například Kalliope či Scala.

GABRIEL GÖSSEL