Svým filmem se dotýkají složitého hledání vlastní identity, jak se odvíjí při dlouhém putování dvou indiánských mladíků. Thomas a Viktor se vypravili vyřídit pozůstalost po Viktorově zesnulém otci, který kdysi odešel od rodiny. Musí se vyrovnávat nejen s drobnými rozmíškami mezi sebou, ale také řešit vztah k okolí, ať již indiánskému (k otcově přítelkyni), nebo bělošskému (málem jsou zadrženi policií pro údajné zavinění dopravní nehody, když zpět se vraceli autem). Příběh však v neposlední řadě zahrnuje i množství retrospektiv, vztahujících se nejen k oběma hrdinům, ale také k otci, jak zaznívá z přítelkynina vyprávění, i když není vždy jisté, zda nesledujeme upravenou legendu, která nemusí odpovídat skutečnosti.

Režisér staví na protikladu mezi oběma ústředními postavami. Oproti zasmušilému, navenek hrdému, ale přitom jen zapšklému Victorovi (Adam Beach), který se snad ani neumí radovat, se obrýlený Thomas (Evan Adams) prezentuje jako věčně usměvavý vypravěč, ochotný se s kýmkoli zapovídat. Vychází najevo, že za Victorovým zdánlivě válečnickým výrazem se spíše skrývá nejistota, mimo jiné i nevyjasněný vztah k otci. Třebaže komentátorem celé daleké cesty je Thomas, v závěru právě Victor formuluje úvahu o vztahu dětí k otcům, kteří nikdy nenašli optimální vztah - buď o ně starali málo, nebo naopak příliš, buď jim svou lásku odpírali, nebo je naopak láskou zavalili.

Film se vyhýbá jakýmkoli konfrontačním náladám, vypráví střídmě, se smyslem pro drobné, ale výstižné postřehy. Dovedně modeluje rozdílné mentality obou hrdinů, upozorňuje na ubíjející podmínky života v rezervaci, na rozpadlé rodiny, na nedostatek citu a alkoholismus. Ale přitom jsou tyto jevy konstatovány spíše mimoděk, jakoby na okraj, neboť do popředí se dostává úcta k původu, úcta k otci a koneckonců i úcta k mrtvým, aniž by i tento motiv byl výrazněji zpřítomňován.

Vyprávění využívá prvků klasické road-movie, vyprávění odehrávajícího se na silnici, ale zužitkovává je dost mělce a nahodile, místy v poplatnosti konvencím, vyhýbá se vyostřování případných konfliktů, a proto mnohé situace se rozplývají do ztracena. Schází cit pro zobrazení indiánské problematiky méně uhlazenými až idealizujícími prostředky, schází výraznější zformulování autorského postoje. Ale přes veškeré nedostatky před námi vyvstává ojedinělý vhled do duše jednoho donedávna opovrhovaného národa.

Úterý 6. 8. 2002 ČT 1 - 22.10 hodin

V druhé polovině dvacátých let začal v Praze neobvyklý stavební ruch. Začínala konjunktura, která je vždy spojena se zvýšenou nutností stavět. Stavět rychle, efektivně, s minimálními ztrátami. Jeden takový dům začal vyrůstat i v ulici Na Poříčí. Stavby na tomto místě jsou datovány překvapivě již od čtrnáctého století. Stával zde dvoupatrový, klasicistní Český dům pod popisným číslem 1064, které se stalo číslem tragickým. Koncem dvacátých let 19. století byl dům stržen a na vzniklé parcele začala stavba šestipatrového obchodního domu s rozsáhlými podzemními prostorami. Stavebníkem byl jistý velkoobchodník Josef Jakesch. Železobetonová stavba, na svou dobu velkolepá, postupovala velmi rychle vzhůru... Bohužel se však ještě rychleji zřítila směrem opačným a pohřbila ve svých sutinách mnoho lidí.

Středa 7. 8. 2002 ČT 1 - 22.15 hodin

První se odehrál před osmi lety. V roce 1994 na Slapské přehradě, v místě soutoku Vltavy s říčkou Brzinou, objevil místní rybář tělo mrtvého muže. Po necelém roce, asi kilometr odtud, bylo nalezeno tělo ženy. Mnohé indicie svědčily o tom, že případy spolu souvisejí...

Snad jejich nová televizní prezentace pomůže kriminalistům v dalším pátrání. Vlastně to jsou oni, kdo s prosbou o pomoc přicházejí. Roman Svoboda k tomu dodává: "Ukažte mi nějakého politika, který řekne: já se opravdu snažil, ale teď už jsem bezradný a potřebuji pomoc od tebe, občane. Kriminalisté to umějí. Jsou to vlastně frajeři." Díky tomuto frajerství, a samozřejmě i díky úsilí a umu detektivů, je počet případů vyřešených za pomoci diváků pořadu Na stopě stále obsáhlejší.

Čtvrtek 8. 8. 2002 NOVA - 22.35 hodin

James M. Cain bývá podobně jako Raymond Chandler nebo Dashiell Hammett řazen do tzv. drsné školy, ovšem jeho kriminálně zbarvené příběhy postrádají postavu detektiva - hrdiny se totiž stávají lidé, které zpravidla jejich chamtivost či jiné vášně zaženou na osudné zcestí. Filmaři se Cainovými příběhy rádi inspirovali (např. Pojistka smrti, Mildred Pierceová, Serenáda), ovšem nejvíce přepisů se dočkal román Pošťák vždy zvoní dvakrát. Na televizních obrazovkách nyní uvidíme jeho americkou verzi z roku 1981.

Příběh náhodných milenců, kteří si usmyslí zabít milenčina postaršího manžela, aby si pomohli ke slušnému jmění, skýtá nejen příležitost k podrobnému povahopisu, ale především dovoluje vykreslit širší souvislosti jednání v kontextu doznívající hospodářské krize 30. let. Právě tento obecněji platný aspekt rozhodl i o několika zahraničních adaptacích, které využily vražedné úklady k rozehrání neutěšených poměrů mařících veškeré naděje - ať již se jednalo o Itálii (Viscontiho Posedlost, 1942) nebo Maďarsko (Fehérova Vášeň, 1998).

Americký režisér Bob Rafelson se však soustředil především na vypjaté drama vražedných vášní, prosycené sexuální lačností. Postupné sblížení obou protagonistů, nudící se ženy majitele motorestu a potulného podvodníčka, však záhy vystřídá krušné vědomí společné viny i rostoucí vzájemné nedůvěry. A právě postupné proměny jejich vztahu, drceného dalšími, často protichůdnými emocemi, zajímají režiséra nejvíce.

Hlavní role jsou obsazeny špičkově: Jack Nicholson opět okouzluje rošťáckými úsměvy i nahle zkaleným pohledem při nezvladatelném záchvatu sexuální posedlosti; i začínající Jessica Langeová věrohodně postihuje nával vášní, náhle se probudivších z dosavadní letargie. A zaujme rovněž sugestivní obrazová modelace ošuntělého motorestu, zapadlého kdesi na vyprahlém jihu Kalifornie - však kameramana Svena Nykvista nejdříve proslavila spolupráce se švédským mistrem Ingmarem Bergmanem.

Pátek 9. 8. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Sobota 10. 8. 2002 PRIMA - 22.20 hodin

Režie Tim Burton. Hrají Alec Baldwin, Geena Davisová, Jeffrey Jones, Catherine O´Haraová, Winona Ryderová, Sylvia Sidneyová, Michael Keaton a další.

Předchozí část cyklu věnovaná opernímu souboru v Liberci nastolila díky své pohodovosti otázku: ukazovala skutečný stav severočeské scény? "Asi jsme měli ukázat všechny čtyři díly najednou," říká k tomu Vítězslav Sýkora. "Pak by se ozřejmilo, že jsme se rozhodně nechtěli vyhýbat problémům."

"Trvám na tom, že liberecký díl byl vypovídající. Ukázal operu a její soubor v tom stavu, v jakém jsme je našli," hájí se i režisér cyklu Zbyněk Mikulík. Stejně vypovídající je podle něj i část, která nás zavede do Českých Budějovic. Mluví se v ní o dvou hlavních problémech: otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde rok co rok v létě českobudějovická opera hostuje, má být zrušeno; ještě závažnější je skutečnost, že v Českých Budějovicích vlastně nemají kvalitní operní budovu. Však také jeden z protagonistů českobudějovické části televizního cyklu říká: "Kdo se naučí zpívat v Českých Budějovicích, může zpívat všude. Nic horšího než zpívat operu právě tady se totiž zpěvákovi nemůže stát."

Jako průvodce vystupuje v celém cyklu Josef Průdek. Českobudějovický díl byl pro něho výjimečný: "V Jihočeském divadle jsem pracoval pětadvacet let. Znám tu spoustu lidí, s mnohými jsme dodnes přátelé," říká. Z filmu je vidět, že na něj nezapomněli.