Hned úvodem si musím pospíšit s ujištěním, že obvykle dojemné milostné melodrama se v případě Nevěrné nekoná: režisér Adrian Lyne se snaží spíše jen nevzrušeně registrovat průběh jedné zdánlivě banální nevěry, která poznenáhlu přeroste v nezvladatelnou posedlost. Hrdinkou je stále přitažlivá Connie (Diane Laneová), matka malého chlapce, která žije ve spokojeném manželství po boku pozorného, byť v zaměstnání vytíženého Edwarda (Richard Gere tentokrát neohromuje svůdnickými úsměvy, naopak je tím podváděným - vcelku zdařile postihuje hrdinovu vstřícnost a laskavost). Jednoho dne, za mimořádné větrné smršti, se Connie náhodně seznámí s mladým Francouzem (Olivier Martinez), jehož nenucené pozornosti i obratnému dvoření začne podléhat do té míry, že postupně zcela ztratí jakékoli zábrany...

Nejpřitažlivějšími shledávám ty okamžiky, kdy hrdinka váhá, zda se má vzrůstajícímu pokušení poddat. To jsou ty mimoděčné úsměvy, jakoby nepřítomné vlahé pohledy i zdánlivě korigující potřesení hlavou, když si uvědomí, nač vlastně myslí. Zvláště v případě prvního intimního sblížení, které ovšem sledujeme jako dodatečné střípky vzpomínek, se všechny zábrany i deroucí se okouzlení slévají v nebývalé mimické bohatství (aspoň v rámci americké kinematografie), kdy se na tváři, co chvíli se propadající do nevěřícných úsměvů, doslova odráží všechen zmatek, s nímž Connie musí zápolit.

Režisér Adrian Lyne, kdysi proslavený sexuálně vypjatými dramaty (Devět a půl týdne), si při milostných scénách počíná s nezvyklou zdrženlivostí, uzdu senzualitě popouští v esteticky libých pohledech na lidské tělo, v průhledech na masturbaci, nechybí ani rozkošnicky zálibná scéna vanové koupele. Opakuje vlastně postupy, jimiž kdysi šokoval, ovšem v jakoby změkčené, zušlechtěné poloze.

Největší pozornost je věnována hlavní hrdince - to na jejím chování se zračí, jak ji postupně spoutávají tenata nezvladatelné vášně. Mužské postavy, ať již manžel, či milenec, zůstávají dosti fádní, monotónní ve svém pojednání, opakují vlastně jen tytéž komunikační vzorce: u Edwarda je to téměř platonická něha, u milence naopak až násilnická divokost. Je příznačné, že doma iniciuje milování ona, zatímco při schůzkách s náruživým milencem se proměňuje v ovládaný subjekt.

Změnami v jejím chování i narážkami spolupracovníků znepokojený Edward nechá svou ženu sledovat, a tak se dozví o milencově existenci. Když se za sokem vypraví, zprvu se jejich rozmluva nese ve zklidnělých, snad až jakoby smířlivých tónech. Manželovo jednání dokonce prozrazuje jistou zvědavost - jako kdyby chtěl přijít na kloub tomu, čím je žena vlastně přitahována. Ale postupně se vrstvící doklady manželčiny nevěry - počínaje pohledem na postel prozrazující milostné hrátky a konče zjištěním, že Connie milenci odnesla dárek, který jí dal - jej vyšinují ze zádumčivé rovnováhy.

Vyprávění se vyhýbá jakýmkoli mravním hlediskům, má snahu rozprostřít jakousi "čistou" studii milostného vzplanutí. Režisér zdůrazňuje všednost existence, podepřenou i častými jízdami vlakem do soumračné a zdevastované čtvrti Soho, kde milenec v bytě naplněném knihami přebývá. Lyne snad chtěl dát na vědomí, že hodlá v míře co nejvyšší zprostředkovat étos evropského nazírání (zpracoval Chabrolův film Nevěrná žena, kdysi uváděný též u nás), ovšem chybí mu bližší ohmatání vášně, která se vymyká vůli, není schopen vypravit se za hranice vnějšího (byť někdy výstižného) popisu - v tom také spočívá přitažlivost, ale i slabost jeho práce.