No jasně. Dechovka má silný kořínek. Tu jen tak nějaké techno z jejích pozic nevyžene. A proč zrovna já, která nikdy fanouškem dechovky nebyla, o tom přemítám? No prostě proto, že nemám co vypínat. Což ovšem není úplně pravda. Vypínám techno, heavy metal, šílenou a nezajímavou modernu, a některou populární hudbu, která mně zrovna nejde pod nos. Ale takhle to má asi každý. Prostě něco nás bere víc, něco míň, a něco nás nebere vůbec, a každý to má jinak. Proto žádným hudebním stylům neupírám právo na život. Mají nejen své odpůrce, ale i své příznivce. Jen mě nesmí obtěžovat, když chci poslouchat Debussyho nebo Milese Davise. Svědky Jehovovy taky nesnáším kvůli jejich vnucování a obtěžování. Že nectím jejich víru, je moje věc.

Prostě jsem si najednou všimla, že dechovka vymizela z mého života. Ani v rádiu, ani v televizi, ani při různých veřejných akcích. Osobně mi to vůbec nevadí, jen mě napadlo, že žádná hudba by neměla být diskriminována. A je samozřejmě na posluchačích, jak moc o svou muziku stojí a žádají si ji.

Když si pomyslím, že ještě před pár lety dechovka byla jakýmsi symbolem národní kultury k vepřu-knedlu-zelu, k pivu, k slivovici. A nejen to. Bez dechovky se neobešla žádná mírová slavnost, a že jich bylo požehnaně, žádný průvod, pouť, volby, svatby, pohřby. Rozhlasových stanic bylo podstatně méně, hlavně rozhlas po drátě, ale dechovka byla všudypřítomná. Zrovna tak v televizi. Těch pravidelných půlhodinek a hodinek s usměvavými tvářemi, které nás diváky měly přimět též k podobné rozjařenosti a spokojenosti. Bylo toho příliš, a bohužel na úkor jiné kultury, o které se nám nesmělo zdát. (Ale zdálo se...) Komunismus nám dechovku hodně zprotivil, protože ji vnucoval všude, kde měla vzniknout zábava.

Změna je život, život je změna, a naštěstí nic netrvá věčně. Ani neštěstí. A tak mám štěstí, že si mohu vybírat z ohromné nabídky rozhlasových stanic, ale spíš z jejího počtu než z nabídky. Já si vybírám z Radiožurnálu, Prahy, Vltavy, rádia Classic FM, Svobodné Evropy, Radia 1 a poslední dobou Radia Beat. Doufám jen, že jednou se vyskytnou i sponzoři na zřízení Radia Jazz. Už teď se hlásím ke spolupráci.

V čase, kdy poslouchám rádio, jsem na dechovku nikdy nenarazila. Teprve v Týdeníku Rozhlas jsem zjistila, že dechovka žije na stanici ČRo 2 - Praha, v pravidelných půlhodinkových pořadech Trubte nám, trumpety, které uvádějí Pavlína Filipovská, Jozef Zíma, Eda Hrubeš, že existuje dechovková hitparáda a že skvělý jazzman-bubeník Pepík Vejvoda uvádí slavné dechovky svého světoznámého otce Jaromíra Vejvody. Ale nejen starší generace se o tuto muziku zajímá. Moc dobře vím, jak dechovky udržují muzikantství na vesnicích, v malých městech. Hraje se po hospodách, na tancovačkách, na zabijačce, při veselce, pohřbu a lidi si třeba zpívají "Kdyby ty muziky nebyly..." nebo "Hrajte, já ráda tancuju". Tyhle písničky se dědí z generace na generaci a lidi je umějí zpívat i s texty. Ovšem čeština má navrch! Ne angličtina!

Malé dechovky jsou základem větších tanečních orchestrů i big bandů. Vedle seniorů už hrají junioři, jako třeba ve Velkém swingovém orchestru Česká Třebová, se kterým jsem si s chutí letos zazpívala na Jazz-blues-rockovém festivalu. Proto přeji dechovkám dlouhý dech a žádný vzdech! Pyku Pyku.