Čeká-li vás letní putování po Slovensku, mohlo by vás zajímat, že před dvěma lety byla na nádraží v Humenném odhalena kamenná socha Švejka.

Má to svou logiku, protože právě na nádraží v Humenném byl Švejk poslán nadporučíkem Lukášem pro koňak a vzápětí se odehrála legendární scéna s takzvanou železitou vodou. Právě k té historické studni postavil Švejkovu sochu z litého kamene místní sochař Jaroslav Drotár, ctitel Haškovy knihy.

Odhalení se zúčastnili zástupci ministerstev kultury z České i Slovenské republiky. Velkorysost projevila i manželka maďarského generálního konzula, která navzdory tomu, že Švejk nebyl zrovna maďarofil, položila soše na hlavu věneček se stuhami v maďarských barvách.

Jak znalci Haškovy knihy vědí, tak v jejím třetím dílu po tajném nákupu koňaku pro nadporučíka Lukáše na nádraží v Humenném byl Švejk přistižen poručíkem Dubem. Tomu se snažil namluvit, že v té lahvi je jen železitá voda.

Podezřívavý Dub mu tehdy řekl, ať se z té láhve napije. Švejk ji vskutku vypil do dna a ještě z posledních sil mu stačil sdělit: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že ta voda měla vopravdu železitou příchuť. V Kamýku nad Vltavou jeden hostinskej dělal pro svý letní hosty železitou vodu takovým způsobem, že do studny házel starý podkovy."

Dvoumetrová Švejkova socha na nádraží v Humenném se stala natolik populární, že jeden z cestujících prý v přilehlém městečku žádal u pokladny zcela vážně jízdenku na Švejkovo nádraží.

Výraz ZAVAZADLO chápu jako připomínku, že balení na dovolenou je ZÁVAZNÉ. Po odjezdu nebo po odletu je pozdě litovat, že jsme doma zapomněli to, nebo ono.

Proto jsem při balení stoupencem spíše většího množství věcí ukládaných do zavazadla. Nikdy mi nevadilo, když část z úložek v kufru jsem pak na cestě nepotřeboval. O nic nejde, přivážím ty věci zase v pořádku domů. Možná mi jsou i vděčné za to, že se na čas dostaly z domácí skříně - a trochu se podívaly do světa.

Samozřejmě že takový baličský rozmach není namístě, když si člověk balí ruksak k pěší túře. V autě je zase radno ctít rozměr kufru v kufru, u letadel je limitem povolený počet kilogramů. Ale jinak jsem stoupencem potřebného projevu důvěry, že auto, vlak či letadlo to uvezou.

Nechci ovšem nikomu hanět přístup jiný - včetně možné cestovatelské pýchy, dané tím, že právě on má z celého zájezdu nejmenší kufr. Nebo nejmenší tašku či taštičku. V případě extrémním pak dokonce pouhopouhý zubní kartáček v kapse - a to ještě zubní kartáček s tou nejkratší rukojetí.

Vydávat knížky v letním období je poměrně riskantní, ale o to více oceňuji, že jeden západočeský nakladatel se toho nebál a do konce srpna hodlá vydat knížku od autora zvlášť blízkého mému srdci. Jde o publikaci složenou ze dvou samostatných prací Františka Nepila.

Tou první je Tělověda, kterou tento klasik rozhlasového Dobrého jitra vydal poprvé před jedenácti lety. Svým neopakovatelným způsobem se zamyslel nad jednotlivými orgány našeho těla a své meditace končí pozoruhodnou otázkou: "Může lidský mozek vymyslet něco dobrého, když kousek od něho nebude lidské srdce?"

Kromě zmíněné Tělovědy bude chystaná knížka souběžně zahrnovat i dosud nikdy knižně nepublikovanou Nepilovu Jazykovědu. Její text je starší než Tělověda, ale autorova Jazykověda měla smůlu. Před uvažovaným vydáním v roce 1969 začala abnormalizace. Tyto Františkovy texty už nestačily vyjít. Jak by také mohly, když například v pasáži o citoslovcích je konstatování, že "citoslovečná kultura HURÁ a HRRR! byla časem vystřídána obdobím ACH JO! a OUVEJ OUVEJ! a Posléze BÁC"!

Těší mě, když mohu být poslem dobrých zpráv, a v případě chystaného dvojtitulu vyprávěnek Františka Nepila se domnívám, že to dobrá zpráva je.