Dnešní příspěvek je věnován gramodeskám z počátku historie zvukových záznamů, které se vyráběly z jiného materiálu než tradičního černého a křehkého šelaku o značné hmotnosti.

V první polovině dvacátého století nevypadaly gramodesky na 78 otáček za minutu vždy jen jako černé kotouče běžných rozměrů (většinou o průměru 25 a 30 cm) - jejich vzhled, velikost a tvar bývaly někdy značně neobvyklé. Stejně tak nestandardní bývaly i některé materiály, do nichž se lisovaly drážky se zvukovým záznamem. A právě na materiály, sloužící pro zachycení zvukového záznamu ve drážkách standardních gramodesek, se dnes podíváme.

Mimo klasické hmoty označované pro jednoduchost jako šelak se již od počátku století intenzivně zkoušely pro výrobu gramodesek různé materiály - ať již ve snaze o zlepšení kvality zvukového záznamu, nebo spíše jen z reklamních důvodů. Na trh tak v různých obdobích přicházely gramodesky vyrobené z různých umělých pryskyřic a jejich kombinací, celuloidu, lakované tvrzené lepenky, různých modifikací asfaltu, hliníkového či cínového plechu, skla a porcelánu a dokonce i čokolády.

Již v roce 1901 uvedla na trh lipská firma Polyphon Werke, vyrábějící do té doby především hřebíčkové hrací stroje různých systémů, gramodesky z plechu natřeného na jedné straně hnědým lakem, do něhož byl lisován vlastní zvukový záznam. Jediným důvodem výroby těchto nekvalitních desek byla nejspíš potřeba firmy zbavit se zásoby plechových kotoučů v důsledku stagnace odbytu hracích strojů, pro které od počátku dvacátého století gramofony představovaly velkou konkurenci.

V roce 1903 se na trhu objevily jednostranné gramodesky značky Nicole, lisované do hnědého kartitu, tedy tvrzené lepenky. Ze stejné doby jsou známé čokoládové kotoučky se zvukovým záznamem, které ke svým plechovým dětským gramofonkům dodávala známá belgická firma na výrobu cukrovinek Stollwerck. V letech před první světovou válkou také uvedla v Anglii na trh papírnická firma Raphael Tuck & Sons Ltd. ("královský dvorní dodavatel") patentované pohlednice, na jejichž obrazové straně byl nalisovaný hnědý celuloidový kotouček o průměru 8,5 cm, obsahující zvukový záznam v délce necelé minuty. Výrobce tyto pohlednice propagoval sloganem "Hrají, zpívají a hovoří, můžete je přehrávat, kolikrát chcete". Kvalita záznamu ovšem byla nevalná a kotouček navíc překrýval skoro celý obrazový motiv pohlednice. Jednostranné zvukové pohlednice o klasických rozměrech později slavily úspěch ve třicátých letech, kdy se zvukový záznam lisoval již přímo do vrstvy bezbarvého laku pokrývajícího obrazový motiv, který tak zůstal viditelný. (Tento typ pohlednic přežil až do šedesátých let, kdy ovšem byl mikrozáznam - již pro rychlost 45 nebo 33 ot/min - lisovaný na kartonové podložce o rozměrech cca 15x20 cm.)

Koncem dvacátých let uvedlo několik gramofonových firem na trh znovu gramodesky z celuloidu, reklamou označované jako nerozbitné, nezničitelné atd. Celuloid byl buď různě zbarvený (desky značky Esta, Pathé, Biberphone atd.), případně úplně čirý. V takovém provedení se na náš trh dovážely především gramodesky značky Phonycord flexible, na nichž najdeme i nahrávky některých českých umělců (především Járy Pospíšila). Česká firma Esta dokonce měla původně v úmyslu vyrábět pouze ohebné celuloidové gramodesky - na klasické šelakové přešla až později, kdy na vlastní kůži poznala, že celuloidovou cestou se vývoj gramodesek ubírat nebude. Nepochybnou výhodu ohebných gramodesek - nízkou hmotnost a nerozbitnost - totiž mnohonásobně přebíjely jejich nevýhody: kroutily se a prokluzovaly na talíři gramofonu a kvalita zvukového záznamu v relativně měkkém materiálu značně trpěla přehráváním tehdejšími těžkými zvukovkami, a to i v případě, že se desky přehrávaly speciálními zahnutými jehlami.

Anglická firma Goodson, která ve stejné době přišla s nehořlavou ohebnou deskou z hmoty barvy slonové kosti, nazvané "rhodoid", zase pro přehrávání těchto gramodesek o "pírkové" hmotnosti výslovně doporučovala - údajně pro dosažení větší čistoty zvuku - již jednou použité jehly (nepochybně tak potěšila šetřivé typy gramofilů, kterým bylo proti mysli vyhazovat každou jehlu okamžitě poté, co posloužila k přehrání jediné strany standardní šelakové gramodesky). Při použití nové jehly výrobce doporučoval nejprve otupit její ostří. Každou z gramodesek značky Goodson bylo možné - alespoň dle firemních údajů - přehrát až tisíckrát, aniž by se zhoršily její zvukové vlastnosti.

Papírové gramodesky vyráběla ve třicátých letech se střídavými úspěchy - a téměř vždy jen po krátký časový úsek - řada menších i větších firem. Snad jedinou dlouhodobější výjimku představovaly laciné papírové desky Hit of the Week, které se (v papírové obálce s reklamním potiskem) prodávaly v jednotkových obchodních domech v USA. Záznam měly pouze po jedné straně, ovšem ve vrstvě formaldehydové pryskyřice umožňující použití větší hustoty drážek - proto na nich nacházíme většinou dvě skladby. Fotografiemi příslušných interpretů se kupující mohli potěšit z druhé strany těchto tmavohnědých desek.

Další anglická firma v té době vyráběla desku značky Pik-nik, kterou označovala za "nejlacinější dlouhohrající elektricky natočenou gramodesku na trhu", a mezi sběrateli jsou dodnes oblíbené malebné papírové gramodesky značky Truesound - oboustranný zvukový záznam měly vylisovaný přes pestrobarevný podklad do speciálního průzračného laku. Z dalších podobných výrobků jmenujme ještě například gramodesky značek Saturne, Pygmo-Plume, Fotosonor či papírové obrázkové gramodesky francouzského Ultraphonu s jazzovými nahrávkami.

Značnou oblibu si ve třicátých letech v Evropě získaly podobným způsobem vyráběné kartonové gramodesky značky Longophon německé firmy C. O. Bestehorn, na nichž vycházely především šlágry ze zvukových filmů. Obrázková strana těchto desek, nalisovaná na hnědou pryskyřičnou hmotu se zvukovým záznamem, nesla kvalitní fotografie nejpopulárnějších herců a hereček z dotyčných filmů.

Atraktivnost papírových obrázkových či pohlednicových gramodesek využívala často řada výrobců spotřebního zboží firem na propagační účely. Nahrávkám na těchto reklamních gramodeskách - ať již na obrázkových, či v tradičním šelakovém provedení - jsme se na tomto místě věnovali před časem.

GABRIEL GÖSSEL