33 |
|
Televize |
|
TV TIPY
Pondělí 12. 8. 2002
ČT 2 - 21.30 hodin
Štěstí
není muška jenom zlatá
Pro
americký nezávislý film jsou příznačné "kolektivní" portréty zpravidla
několika kamarádek či přátel i kolem nich rotujících partnerů. Vypovídají o
obtížném hledání citového zakotvení, o strachu přijmout odpovědnost za vztah,
strach jakkoli se zavazovat. Prozrazují zformalizovanou mezilidskou komunikaci, z níž
vyprchaly bezprostřednost i význam. Mapují též složitou seberealizaci každého, kdo
se vymyká běžně uznávané normě - ať již postrádá společensky nutnou
výřečnost nebo ideální tvar těla. Zdá se však, že tento model se ocitá v krizi,
protože myslitelné varianty již použil, takže autoři hledají nová námětová
teritoria, nové motivy - a sahají k výlučnosti, k úchylkám nejrůznějšího druhu.
A především: předkládají je jako něco, co patří k běžným projevům lidského
života.
Platí to i pro snímek Štěstí, jehož hrdinkami jsou tři sestry, stále se zabývající svými soukromými životy, protože jim nepřinášejí očekávané uspokojení. Ani vztah jejich rodičů se nevyhnul rozkladu - otec chce matku po čtyřiceti letech manželství opustit, protože se cítí jako zavřený, bez svobodného rozletu. A do tohoto propletence jsou vřazovány další pobočné linie, týkající se třeba psychologova klienta s výraznými, ale neuskutečnitelnými sexuálními fantaziemi. Nebo linie tlusté dívky, zamindrákované pro svůj vzhled, která zabila, rozčtvrtila a po kouskách nechala v lednici zmrazit tělo násilníka... Režisér Todd Solondz (nedávno do českých kin přišel jeho nejnovější snímek Storyteling) zvolil polohu tragikomedie. Vyznačuje se směšnými i trapnými okamžiky, které pronásledují jednotlivé protagonisty. I zdlouhavé rozmluvy srší napětím, vyznačují se proměnlivostí hlasové dikce i gestického výrazu, postihují měnivá citová rozpoložení. Oceníme paradoxy, kdy se mluvčí zaplétají do špatně chápaných významů a musí ustavičně vysvětlovat, jak to vlastně mysleli. Není náhodné, že právě vztahovačnost a nedůtklivost se stávají dosti příznačným rysem. Film načrtává vcelku věrohodné figury a obstarává jim přiměřené motivace jednání, zobrazení dokáže být ironické. Dospívá až k parodii některých často užívaných motivů, třeba psychologických seancí, když pacientovo vyprávění překryje lékařův monolog, rekapitulující rodinné úkoly. Jenže příklon k abnormalitě, navenek snad směšné, ale přitom směřující ke tragice, která by měla šokovat, jen tiše prošumí jako svého druhu bizarnost, na niž se záhy zapomene. A to je docela škoda, neboť portrét zdánlivě obyčejných vykolejností spěje k zevšeobecnění. JAN JAROŠ Úterý 13. 8. 2002 ČT 2 - 17.45 hodin Každý máme nějaké to máslo na hlavě Mezi řečí slaví Česká televize desáté výročí vzniku. Ne že by před oním desetiletím začínala z ničeho, samozřejmě navazovala na tradici Československé televize, ale podmínky se přece jenom změnily. Jubileum připomíná naše veřejnoprávní médium v letních měsících pestrým výběrem titulů, které samo označuje za nejlepší. Mezi pořady, které patřily k divácky nejoblíbenějším a vzbudily reakce všeho druhu, byl i dokumentární seriál s dlouhým, ale výstižným názvem Takoví jsme byli my, dobří rodáci aneb Z letopisů Máselné Lhoty 1945-1995. Obec Máselnou Lhotu na mapě nehledejte. Vymyslela ji totiž tvůrčí skupina Anny Beckové a Vladimíra Branislava s vydatným přispěním Petra Buriana. Symbolická "Máselná Lhota" se v jednotlivých příbězích promění vždy ve skutečnou obec či město a na skutečných událostech a osobnostech se pak seriál snaží postihnout charakter uplynulého padesátiletí. Výjimečný cyklus, který měl premiéru v roce 1996, mapuje českou historii od roku 1945 prostřednictvím místních událostí, osudů a příběhů odehrávajících se na pozadí tzv. velké politiky. Dokazuje zároveň, že "malé" lidské příběhy vypovídají o své době často výmluvněji než stohy historických knih. "Titul cyklu jsme si záměrně vypůjčili ze dvou filmů," vysvětluje jeden z autorů projektu Vladimír Branislav. "Ani symbolický název pro dějiště příběhů není náhodný," pokračuje. "Naznačuje, že všichni máme na hlavě kostku másla z minulých dob." Na cyklu pracovali tvůrci různých generací a několik pracovních týmů. Je to dobře - generačně rozrůzněné spektrum zaručuje potřebné odlišné přístupy k tématům. Tvorba jednotlivých částí cyklu přitom nebyla jednoduchá: mnohdy se příběhy "rozrůstaly" přímo pod rukama, ve stadiu zrodu snímků. Desítky setkání, cesty po vedlejších stopách, dlouhé pátrání v archivech... "Naší ctižádostí nebylo zachytit historii země v úplnosti. Chtěli jsme odhalit vztahy mezi lidmi a jejich mentalitu. Každý z nás si totiž odnáší do života historickou zkušenost,jíž prošel, a ta se pak projevuje na našem osudu i chování," říká ke svému přístupu k cyklu Takoví jsme byli my, dobří rodáci aneb Z letopisů Máselné Lhoty autor několika jeho dílů, režisér Pavel Štingl. Z 51 vzniklých dílů si jich můžeme připomenout devět. Rozhodně stojí za pozornost, neboť v tomto případě platí více než kdy jindy, že opakování je matka moudrosti. TOMÁŠ PILÁT Středa 14. 8. 2002 NOVA - 20.00 hodin Den nezávislosti Velkolepý příběh se odehrává v rozmezí několika dní a začíná 2. července, kdy lidé poprvé zachytí signály vysílané obrovskou kosmickou lodí mimozemského původu. Vzápětí se nad většinou hlavních světových měst objeví obrovské lodi, které nehybně visí nad ulicemi a nereagují na pokusy o kontakt. Prezident Whitemore tvrdí, že zatím není důvod k obavám. Vědec David Levinson náhodou odhalí dorozumívací kód mimozemšťanů a pochopí, že lodě se chystají k útoku a udeří všechny současně. Pokusí se spojit s bývalou manželkou, která pracuje jako poradkyně prezidenta, ta mu však nevěří. David spěchá do Washingtonu, aby se pokusil osobně varovat prezidenta. Podaří se mu to v poslední chvíli. Mimozemské lodě zaútočí a během chvíle smetou většinu velkých měst z povrchu Země. Režie Roland Emmerich. Hrají Bill Pullman, Jeff Goldblum, Will Smith, Mary McDonnell, Robert Loggi a další.Čtvrtek 15. 8. 2002 ČT 2 - 21.40 hodin Chladnokrevně Americké filmové drama vzniklo podle stejnojmenné knihy Trumana Capoteho, v níž autor sleduje skutečný případ čtyřnásobné vraždy na rodině kansaského farmáře, k níž došlo v listopadu 1959 ve vesnici Holcomb. Známý režisér Richard Brooks dostal od studia Columbia nebývalou míru umělecké svobody, jež se projevila především v prosazení černobílého materiálu a v neobvyklé míře autenticity. Oba hlavní představitelé Robert Blake i Scott Wilson jsou fyzicky podobní skutečným vrahům, natáčelo se na kansaské farmě, kde ke zločinu došlo, a ve skutečné soudní síni. Brooks při natáčení použil šest porotců ze soudního projednávání případu a pro závěrečnou scénu popravy skutečného kata obou vrahů. Pátek 16. 8. 2002 PRIMA - 19.55 hodin Vraždy v Midsomeru Zahrada smrtiPaní Inkpenová byla po smrti svého manžela nucena prodat dům s přilehlou zahradou a nový majitel, makléř Gerald Bennett, zahradu zpřístupnil veřejnosti. Po letech se rodina Inkpenových vrací a chce zahradu uzavřít s tím, že na pozemku vybudují čajovnu. Obyvatelé vesnice se komerčnímu využití brání - svolají veřejnou schůzi. Ráno po schůzi je v zahradě nalezena mrtvá jedna z vnuček staré paní Inkpenové. Inspektor Barnaby zahajuje vyšetřování, při kterém vycházejí najevo podivné vztahy v rodině Inkpenových, ale i Bennettových. Další den umírá na otravu i druhá vnučka a do třetice je nalezen mrtev i makléř Bennett. Režie Peter Smith. Hrají John Nettles, Daniel Casey, Sarah Alexanderová, Anthony Bate, Anna Calderová-Masshallová, Tom Chadbon, Simon Chandler a další. Sobota 17. 8. 2002 ČT 1 - 18.05 hodin Vzpomínky na první rande i pohledy do české historie Žofín, vltavský ostrov zvaný Slovanský a ještě předtím - podle barvírny kůží - Barvířský. Místo nedaleko Národního divadla obklopené vltavskou vodou, které mnozí z nás mají spojené s příjemnými schůzkami. Vyhlášená půjčovna loděk, na kterých vznikají a upevňují se vztahy partnerů všech věků. Historická budova, kam někteří z nás chodili sbírat první taneční lekce a zkušenosti (dnes se tu konají plesy, koncerty a slavnostní akce). Restaurace na vodě, kde je příjemné posedět, sledovat zrcadlení hladiny Vltavy a smíchovskou stranu řeky. Socha spisovatelky Boženy Němcové... Tak tohle všechno dohromady je ostrov, bez kterého si dnes Prahu nelze představit. Jeho historie přitom není příliš stará: vznikl naplavením až v 18. století. Pražský mlynář Novotný tu nechal v roce 1830 postavit novorenesanční budovu se sálem, který byl ve své době největším v Praze. O jedenáct let později byl Žofín svědkem jízdy první parní lokomotivy v Čechách. Tou dobou už tu byla provozována plovárna. Zavedení elektřiny do zmíněné budovy bylo na konci předminulého století první velkou zakázkou Františka Křižíka. V roce 1848 tady byl zahájen sjezd Slovanů (odtud název Slovanský ostrov). Při procházce žofínským parkem na nás historie přímo dýchá. Vedle zábavy by měla dýchat i ona v cyklu České televize Žofín - ostrov vzpomínek a snů, jehož autorem je Gustav Oplustil a kterým provází Viktor Preiss. První zastavení na romantickém ostrově je věnováno jaru. Právě na Žofíně se setkáme s Josefem Kajetánem Tylem, Boženou Němcovou a Janem Nerudou, s dobovými písničkami, popěvky a tanci. Ostatně - jak se praví v písni zpívané Yvettou Simonovou v samém závěru pořadu, "Žofín láká ke vzpomínkám". Nechme se tedy zlákat i my. (tp) Neděle 18. 8. 2002 ČT 1 - 15.30 hodin Společnými silami ke šťastné budoucnosti Voskovec a Werich, protagonisté legendárního Osvobozeného divadla, se nikdy netajili levicovým smýšlením a považovali za přirozený vývoj, že od "čisté" srandy spěli k sociálnímu a posléze politickému protestu. Ačkoli se těžiště jejich umělecké práce často zužovalo jen na divadlo, netajili se tím, že divadlu se věnují hlavně proto, že nemají dost prostředků k tomu, aby se mohli plně zabývat filmem. Společně natočili pouhé čtyři tituly. Zatímco první dva (Pudr a benzin, Peníze nebo život) ještě těží z poetiky jejich divadelních skečů, další dva režírované Martinem Fričem již prozrazují smysl pro specifické filmové výrazivo - a také poučení velkými vzory světového humoru. Poprvé se s Martinem Fričem (Werich pak s ním později natočil Císařova pekaře i řadu televizních miniatur) setkali při práci na filmu Hej rup! (1934). Zcela se vymyká dobovému trendu sentimentálních kýčů či salonních komedií - nastoluje totiž téma společenské nerovnosti, završené výzvou, aby chudí lidé vzali osud do svých rukou a naučili se konkurovat všem těm bezohledným magnátům, kteří nemyslí na nic jiného než svůj zisk. Voskovec s Werichem zde vytvořili dvojici lidiček ocitnuvších se na sociálním dně - a není důležité, že jeden byl rozmařilým továrníkem, jenž se znenadání ocitl na mizině, zatímco druhý dělníkem marně shánějícím nějaké zaměstnání. Vyprávění obsahuje řadu skvostných gagů. Vzpomeňme na žehlení kalhot parním válcem či hravě parodický hold ruským montážním postupům, sekvenci s "maslostrojem", kdy na kodrcavém autě se z mléka v konvích rovnou vyrábí máslo. Úchvatné jsou dopodrobna rozpracované pantomimické studie, hravé zacházení se zpravidla vzpurnými rekvizitami, počínaje hned v úvodu Werichovým opileckým hodováním. A zpola naivistické, zpola agitační rozmluvy obou protagonistů prozrazují dokonalou sehranost, vypilovanou bezpočtem pověstných předscén na jevišti. Hej rup! je dílo stále živé a ispirativní, i když v lecčems prozrazuje poplatnost svůdným iluzím, jejichž přitažlivost podnes nevyprchala. Nic mu to však neubírá na velikosti. Když o tři roky později vznikla politická satira Svět patří nám, Voskovec s Werichem se již mohli vykázat tvorbou, srovnatelnou - odvážím se toho tvrzení - s komediemi Clairovými, Caprovými, Sturgesovými či dokonce Chaplinovými. (jš) |