33 |
|
Televize |
|
POZVÁNKA DO KINA
Pěvecký
soubor za polárním kruhem
Už anglický název Cool and Crazy mate: tento norský dokument nemá s anglofonní sférou nic společného; pokud zde zazní nějaký cizí jazyk, je to ruština. Režisér Knut Erik Jensen (zatím jsme od něho nic neviděli, i když natočil vcelku ceněné hrané filmy jako Stella polaris nebo Spáleni mrazem) nachystal dokument sice hudební, ale věnuje jej něčemu úplně jinému než okouzlenému pozorování hvězd a hvězdiček. Kolektivním protagonistou je totiž naprosto neznámý, asi třicetičlenný mužský sbor, který si jen tak pro radost (nikoho z nich zpívání neživí) notuje, předávaje své potěšení dál a dál - i do zahraničí. Toto unikátní těleso, které se obejde bez jakýchkoli hudebních nástrojů, tvůrci nalezli v malé rybářské osadě Berlevag. Jeho členové, vesměs vášniví ochotníci, se scházejí již po celá desetiletí a pod vedením dirigenta (nyní upoutaného na pojízdné křeslo) se vypracovali k čistému souzvuku. Režisér prolíná pěvecké produkce s privátními výpověďmi jednotlivých aktérů. Kromě základní informace z nich však mnoho nevytěžil: snaží se jakoby postihnout jen snímaný jev bez dalších kontextů. Nevíme třeba, zda mile pompézní skupinové aranžmá na pozadí zasněžené scenerie jsou dílem výhradně režisérovým. Zato je nesporné, že převážně studiové nahrávky (až v závěru zazní několik bezprostředně zaznamenávaných skladeb) ruší autenticitu, kterou se film snaží nastolit. Zpovídané většinou navštívíme v jejich domovech, dokonce i ve vaně rozprávějí o svých zážitcích, o lásce, zvažují vyhlídky do budoucna. Dominuje rybářské řemeslo (však záběry z průmyslového zpracovávání ryb tvoří jednu z úvodních dominant), ale také se seznámíme s přesvědčeným komunistou, jakkoli zůstává od svého hnutí poněkud izolován. Dalšího zastihneme jako kostelníka, nechybí ani varhaník, marně se snažící zahrát bez chyb. A samozřejmě nelze pominout důchodce: nejstaršímu v době natáčení táhlo na šestadevadesát... Není důležité, že s dojemnou úctou zpívané texty lze označit za kýčařské "odrhovačky", s naivním zápalem velebící krásy norské vlasti i pánaboha. Podstatné je zaujetí, které dojme i ruské diváky v dalekém Murmansku, kam se celý soubor vypravil na festival. Teprve konfrontace s ruským prostředím probudí vyprávění z dosavadní letargie. Tehdy získává (možná nechtěně) nádech satirické nadsázky. Tehdy se tříbí postoje každého z účinkujících, zděšených devastací tamější přírody, nevěřících svým očím při pohledu na až k nebi se tyčící monstra uzavřených podniků. Bizarnost i humor se slévají: když kdosi zalituje, že se nenaučil rusky, přítomný komunista mu hned vyčte, že to přece nabízel. Načež zazní rezignovaná odpověď, že rusky by se sice rád učil, ale přetrpět vnucované politická moudra už bylo nad jeho síly... Nevím, zda tento sbor získá stejnou proslulost jako již legendární Leningradští kovbojové. Film si jej sice už povšiml, jenže Jensenovi schází ona podmanivá imaginace, kterou tak hýří Aki Kaurismäki. I proto se Jensenova výpověď odvíjí tak těžkopádně a dlouho bez spásného nápadu. Ještěže sbor odjel do toho Murmanska... JAN JAROŠ |