Pondělí 19. 8. 2002 ČT 2 - 21.30 hodin

Alvin je zestárlý, sedřený farmář, jenž se navzdory svým chorobám i omezeným dopravním možnostem vydá na dalekou cestu za svým bratrem, s nímž se kdysi dávno rozkmotřil. Zatímco on se obtížně belhá podepírán dvěma holemi, bratra postihla mrtvice. A vědomí, že pozemské dny obou mohou být sečtené, starce přiměje k poslední velké pouti. Jenže při ní nemá k dispozici nic jiného než zahradní traktůrek.

Ujede na něm stovky mil a stráví řadu dní pod širým nebem, v rozmluvách s lidmi, s nimiž se náhodně potkává. Vyvstává před námi jedno z důležitých témat amerického filmu - žánr road-movie zpracovává příběhy spjaté se silnicí a putováním. Ale zvolené pojetí je nezvyklé: namísto běžnějšímu rebelství přihlížíme poklidné elegii, která spíše dojímá, která vzdává hold nezdolnosti, ale také rozhodnutí zapomenout na vlastní pýchu či pocit uražené ješitnosti.

Zesáblý, přesto stále vitální, se svým údělem vyrovnaný stařec (s nesmírnou pokorou jej představuje Richard Farnsworth, jenž vdechl život nepěstěné vousaté tváři - a svého hrdinu přežil jen o několik měsíců) vzbuzuje údiv, ale následně také respekt. Herecká kreace, v náznakových gestech i jemně "zpomalené" mluvě modelující laskavou, vstřícnou bytost, je natolik sdělná, že jsou zbytečné jakékoli vysvětlující dovětky.

Pomalá Alvinova jízda jako by určovala tempo i celému vyprávění. Kamera se sice občas vznáší do výšin ptačí perspektivy, aby obhlédla hrdinovo umístění mezi obdělanými lány, ale jinak jej trpělivě provází, pohlížejíc na silnici i nebe na obzoru jako na bezmála spolu související veličiny. Nadcházející podzim s sebou přináší proměnlivé počasí, ale žádná plískanice nedokáže Alvina zastavit. Lynch natočil jímavý, vroucí film, jakých vídáme jen málo. Ale ruku na srdce: získal by film jakkoli zaslouženou odezvu, kdyby jen nenatočil právě on?

Úterý 20. 8. 2002 PRIMA - 13.30 hodin

Režie Miroslav Cikán. Hrají Josef Stelibský, Míla Pačová, Jindřich Plachta, Růžena Nasková, Jana Romanová, Eva Klenová, Jan Pivec, Ladislav Pešek, Jaroslav Průcha, Jaroslav Marvan a další.

Středa 21. 8. 2002 ČT 2 - 20.00 hodin

Tragické změny, společenské zvraty, války, revoluce, nástupy různých ideologií a konflikty s mocí i s vlastním svědomím znamenají obrovskou studnici příběhů, zkušeností a poučení. Přitom dodnes žijí lidé, kteří je mohou sdělovat. Je jich ovšem stále méně a méně.

Dokumentaristka Helena Třeštíková si dala za úkol jejich svědectví zaznamenat a zachovat je tak "na věčné časy". Protagonisty snímku Sladké století jsou ženy. Jelikož i autorka filmu je ženského pohlaví, nabízí nám dokument unikátní ženský pohled na drobné i velké události 20. století a hodnocení vlastních činů. I Alču Palkoskovou, Dagmar Skálovou, Jitku Puflerovou a Hildu Čihákovou měl čekat skvělý život ve skvělém století. Narozeny na jeho začátku vstupovaly do života s určitými ideály. Jenže člověk míní - události mění. Tyto ženy se provinily. Tím, že se chovaly podle svého svědomí. Všechny strávily desítky let svého života v komunistickém vězení. Snímek Heleny Třeštíkové je tak vzácný nejen tím, že zaznamenává výpovědi lidí, kterých ubývá, a události uplynulých sta let, na které se už pomalu zapomíná, ale i tím, že připomíná zrůdné zločiny komunistického režimu. Lidé zapomínají velmi rychle a nikdy neuškodí připomenout si, co se v naší zemi dělo. Česká televize nám to umožní vysíláním tohoto dokumentu právě ve výroční den sovětské okupace Československa. Ostatně - i to je událost, na kterou by se nemělo zapomenout.

Čtvrtek 22. 8. 2002 ČT 2 - 21.40 hodin

Když režisér Zdeněk Podskalský začal tento film chystat (podle jedné z povídek Karla Michala), zřejmě ani netušil, jaký nadčasový náboj do něj vkládá, jak ze zdánlivě krotké historky o nepoddajném kastelánu Pupenci (jehož kouzelnými rozpaky, kolísajícími mezi odbojným vzdorem a skloněnou hlavou, obdařil Vlastimil Brodský) vykroužil podobenství o manipulaci davovým smýšlením. Pověstným se stal zejména závěrečný výjev s neexistujícím mostem - slávu provolávající lidé se noří do vln, aby překonali řeku, na otázku nezvedeného potomka zazní pádná mateřská odpověď: "Mlč a plav!" Tato scéna vypovídá o bezmyšlenkovité stádnosti, prostoupené navíc strachem, víc než sáhodlouhá pojednání.

Co se přihodilo? Náhodně vyřčené zaklínadlo probudilo k životu hodnou bílou paní, která místnímu obyvatelstvu začne plnit přání, která představitelé městečka nebyli schopni zajistit - počínaje instalací vodovodu. Podskalský sice užívá běžných atributů duchařského filmu, dokonce si vypomůže dvojnickým motivem (filmoví hrdinové připravují divadelní představení o Bílé paní), ale činí tak s nesmírnou noblesou a nápaditostí. Vzpomeňme jen drobného detailu, když Bílá paní vracející se zpět do obrazu tam vstoupí i s řemeslnickým náčiním. Zábavné nadpřirozeno však vstupuje jako pouhý prostředek, režisér této zápletky užívá jako základny pro rozehrání kousavé satiry, která se vztahuje na tehdejší "vrchnost", jakkoli z bezpečnostních důvodů stojící jen na nejnižším mocenském žebříčku.

V rolích místních mocipánů - předsedy místního národního výboru a tajemníka tamtéž - se blýskli Rudolf Hrušínský a Miloš Kopecký. První jako zdánlivě rozšafný a žoviální, ve skutečnosti bezostyšně demagogický žvanil, druhý jako impulzivní, věčně se něčeho obávající človíček, na první pohled snad směšná figurka, která by však byla schopna trýznit a tyranizovat; vysoká míra vztahovačnosti a okamžitě padající výhrůžky jen dokreslují jeho vychytralou povahu. Oba spojuje týž rys - bojí se cokoli sami rozhodnout, pokud to nemají potvrzeno "seshora". A doplnit lze ještě Bekova experta na temné klerikální rejdy, jenž se z nevysvětlitelných událostí úplně pomátne, marně žádá tamějšího faráře, aby pracovitého ducha zahnal svěcenou vodou...

Podskalský s oblibou staví na nečekaných paradoxech - včetně toho základního, jakým je využití feudální a navíc nadpřirozené bytosti k výstavbě socialismu. Znenadání se řetězící souvislosti problesknou v rozhovorech, s oblibou zesměšňující nic neříkající fráze, mihnou se v drobných postřezích, zasáhnou náhle vyvřelou lidskou úhybnost. Bílou paní, již s laskavým, ale neproměnným výrazem ve tváři ztvárnila Irena Kačírková, můžeme vnímat jako katalyzátor rušného dění, kdy se náhle odkrývá ledví zdánlivě spořádané pospolitosti.

Pátek 23. 8. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Sobota 24. 8. 2002 PRIMA - 22.20 hodin

Neděle 25. 8. 2002 PRIMA - 21.40 hodin