S vaším jménem jsme se v Čechách začali na stránkách novin setkávat především díky kauze Sovovy mlýny. Vlastně je trochu neobvyklé.
Narodila jsem se v Zákupech jako dcera ředitele tamního pivovárku. Maminka byla Němka, táta naopak český patriot a zarytý ateista. Když jsem se měla narodit, tatínkovi na jméně nezáleželo, vymínil si ale, že nesmím být Marie, Františka či Magdaléna. Do kostela ke křtu pochopitelně odmítl jít, a když se ptal kněz na mé jméno, nevěděli vlastně, co říci. "Dnes má svátek Marie, tak ji tak pokřtíme," navrhl, a tak se i stalo. Když se se mnou vrátili domů, bylo zle, a tak mi říkali jen Mädi od německého Mädchen - děvčátko. To mi už zůstalo a já si tu Marii nakonec nechala přepsat i v matrice, a tak jsem se stala Medou Sokolovou.

Hned po válce jste odešla studovat do Ženevy. A tam vás také zastihl únor 1948.
Válka mi ukradla šest let mládí, navíc jsem nesměla studovat. Snažila jsem se vše dohnat, toužila jsem se naučit dobře francouzsky, studovat filozofii. Po únoru 1948 odešlo do ciziny na dvě tisícovky vysokoškoláků, to musela být pro národ pohroma. Hrůzným paradoxem bylo, že většinou končili v lágrech těch, které šest let nenáviděli - Němců! Tak jsem si v Ženevě řekla, že se domů nevrátím, že mám morální povinnost těm studentům pomoci, dostat alespoň některé z lágrů ven. Prohlásila jsem se za uprchlíka, dostala pas a nějaké peníze.

Pokud vím, působil tam obdobně i Pavel Tigrid a další. Patřila jste k jejich skupině?
Já patřila k ženevským exulantům, naším vzorem byl Ferdinand Peroutka. Podle jeho Přítomnosti jsme začali vydávat časopis Současnost. Pavel Tigrid za námi přijel, ale k jeho skupině jsme nepatřili. Oni, stejně jako později Pelikán a další, chtěli komunismus postupně rozmělňovat a částečně v duchu této strategie akceptovali některé jejich názory. Dělali báječnou práci, ale tou cestou jsem jít nechtěla. V Ženevě byla mou hlavní sférou práce o Druhé internacionále, komunismus jsem prostudovala do detailu a nebyla jsem ochotna k žádným kompromisům. Byla jsem potom dokonce specialistkou na tuto tematiku. Chodili za mnou zájemci z mnoha zemí, kterým jsem dávala podklady pro jejich práci, napsala jsem na toto téma spoustu článků. Ve Švýcarsku jsem strávila pět nádherných let. Chtěla jsem pak studovat v Anglii ekonomii, protože i když mi Švýcaři doktorát ekonomie dali, byla jsem spíš socioložkou. Skončila jsem ale v Paříži, kde jsem na Sorboně vystudovala umění. Specializovala jsem se na moderní směry.

Jak jste se poznala s Janem Mládkem?
Jan Mládek se narodil v roce 1912 v Polsku. Jeho maminka byla Polka, tatínek Čech, policejní generál. Jan vystudoval ekonomii, a když přišel rok 1939, utekl přes Francii do Anglie. V Anglii s Fairabendem připravovali českou ekonomickou reformu, ale Fairabend svou pozici po válce ztratil a Beneš Mládka přemluvil, aby odejel do Ameriky a pracoval tam pro přijetí Marshallova plánu. A jak jsme se poznali? To bylo trochu komické. Psal se rok 1953. Já jsem měla vůbec první nakladatelství v exilu - Edition Sokolová, podle mého jména za svobodna. Vydala jsem třeba první Toyen, i když to není můj typ ani tvorbou, ani jako člověk. Potřebovala jsem pro vydavatelskou činnost peníze a pořád jsem slyšela jméno Mládek, které mělo mezi exulanty dobrý zvuk. My jsme tehdy vydávali exkluzivní edici, vázanou v bílé kůži, a Jan Mládek nám na ni posílal pravidelně pouhé dva dolary. Když jsem jednou v roce 1955 jela do Paříže, tak jsem si řekla, že ho navštívím. Vešla jsem do krásné kanceláře, seděl tam jako král, a povídám - pane Mládku, já pořád slyším, jaký jste český patriot, máte takovou pozici a přitom nám posíláte jen dva dolary. On se usmál a povídá - pardon, to mi nějak ušlo, odpusťte. A hned to napravil. Po letech pak říkal svým známým - v životě mě knížky nestály tolik peněz. On, jako velký český patriot, byl ohromen, že přišla Češka, která vydává české knížky. Pozval mě na večeři a za pár let, v roce 1960, jsme odlétali do Ameriky jako Mládkovi.

V případě mnoha našich umělců však mělo vaše sběratelství takříkajíc i další rozměr.
Mám ve sbírce díla výtvarníků, kteří zvláště v době, kdy vpád pěti armád ukončil pražské jaro, neměli zrovna na růžích ustláno. Právě v té době jsme jejich artefakty kupovali, vystavovali. Když jsem přijela v roce 1967 do Prahy, tak jsem byla nadšena našimi umělci, městem, nádhernou dobou. Nevěděla jsem, za kolik mám jejich díla kupovat, ale povídám jim - jezdí sem slavný galerista Schwarz z Milána, tak mi dávejte tytéž ceny jako jemu. Zpět do Ameriky jsem odlétala s přesvědčením, že těm báječným mladým lidem musím pomoci. Podařilo se mi nadchnout Fordovu nadaci, aby udělali něco pro naše studenty z humanitních oborů, protože americká pomoc patřila v té době spíše technikům. Dali mi vcelku volnou ruku, založili pro Čechy zvláštní stipendium. Bylo na půl roku a velice výhodné. Mohl jste cestovat, kam jste chtěl, dali vám knížky, jaké jste chtěl. Úžasné stipendium. Prvním, kdo je dostal, byl Václav Havel, potom Chalupecký, Slavík. Prvních deset lidí do Ameriky přijelo, ale bez Václava Havla. Ten pořád v Praze psal, mám s ním z té doby rozsáhlou korespondenci. Dřív než on do Ameriky přijeli do Prahy Rusové. Posílali jsme s manželem potom peníze emigrantům do Vídně a dalších evropských zemí. Požádali jsme o pomoc i české stipendisty v Americe, ale zde jsme v některých případech narazili na nešťastnou českou povahu - závist, nesnášenlivost. Někteří dali přednost nákupu aut a o pomoci nechtěli ani slyšet.

Prý stál na počátku vaší sbírky nepříjemný konflikt?
Z vybraných obrazů od českých umělců jsem udělala v roce 1968 v Americe výstavu. Bylo to právě v době, kdy sem přišli Rusové. Navrhla jsem velký katalog, který stále nevycházel tiskem. K vernisáži jsme uspořádali velkou party, kde se sešli umělci, kritici, z New Yorku přijel i ředitel Guggenheimova muzea. Po ní jsme měli jít otevřít výstavu, ale katalog stále nebyl na světě. Už jsem byla ve dveřích, když mi volá ředitel výstavní síně a omlouvá se mi, že je mu to trapné, ale že katalog přede mnou schovali. "Přišel český vyslanec a požádal, abychom mu jej ukázali. A on prohlásil - jestli to budete publikovat, tak všichni tito umělci budou potrestaní."

Zdá se, že energie máte pořád na rozdávání. Kde a jak čerpáte síly?
Mě vždycky vzpruží nějaké hulvátství. Když třeba Milan Knížák napsal, abych si sbírku dala do amerického octa. A za dva měsíce jsem přímo od něj dostala žádost, abych jim půjčila obrazy na výstavu. Tak to potom srším energií.

Nikdy jste se nebránila přezdívce Tvrdohlavá Meda. Jak byste jinými slovy charakterizovala svou povahu?
Já nejdřív dlouze přemýšlím, radím se. A když se potom k něčemu rozhodnu, tak bojuji a neustupuji. Pokud mě někdo nepřesvědčí skutečně pádnými argumenty. Byla jsem takovou už jako mladá holka.

Čemu vás naučila Amerika?
Poctivosti, přímému jednání. A třeba i lásce ke zvířatům - to je má velká slabost. Mám pět koček, dva psy na venkově, dva ve Washingtonu, dva tady.

A jak se vám v Americe žije?
Já se tam cítila vždy velmi dobře. Žiji ve starém Washingtonu, na takové washingtonské Kampě, ale malý dům mám i v New Yorku. Tam ale člověk musí nějakou dobu žít, aby to město pochopil. A pak ještě vlastním nemovitost na ostrově v Karibském moři, kterou si ale moc neužiji. Jezdím tam, jen když mi ji nějaký ten hurikán poničí.

JIŘÍ VLASTNÍK