Jak již víme, první gramofony a fonografy - a tedy i gramofonové desky a fonografické válečky - se v českých zemích začaly ve větším měřítku objevovat zhruba počátkem dvacátého století. Technická úroveň těchto prvních zvukových nahrávek byla vzhledem k používaným primitivním nahrávacím metodám a ne zcela vhodným záznamovým materiálům (vosk, tvrzená guma a různé šelakové směsi) nevalná, proto snad nejlépe vycházely záznamy mluveného slova. A vzhledem k tomu, že zábava nejširších lidových vrstev se na přelomu devatenáctého a dvacátého století odehrávala hlavně ve zpěvních síních a pivovarských zahradách sloužících kromě konzumace jídla a pití též k provozování různých humoristických scén, kupletů a kabaretních výstupů, není divu, že první "mluvící stroje", kterými majitelé hostinců a dalších veřejných místností jakožto horkou novinkou nahrazovali doposud používané orchestriony a další mechanické hrací stroje, nabízely poslech především velice četných nahrávek výstupů a kupletů v podání tehdejších populárních komiků.

Nahrávky různých veselostí, které vycházely v letech před první světovou válkou na fonoválečcích a gramodeskách různých značek, se sice počítají na tisíce, ale plodilo je vesměs jen několik málo interpretů obměňujících navíc svá jména různými pseudonymy. Také jejich obsahově naprosto totožné či jen mírně pozměňované výstupy nacházíme pod různými názvy svědčícími o jen minimální míře invence příslušného podnikatele, který se rozhodl již často mnohonásobně na konkurenčních gramodeskách prověřenou komickou scénu umístit ještě jednou na svoji vlastní značku.

Patrně vůbec nejvíce komických výstupů natočil lidový komik Alois Tichý (1875-1922), který působil v pražských zpěvních síních již od konce devatenáctého století. V četných kabaretech, pivovarských družinách a zpěvních síních předváděl především vlastní výstupy, které současně vydával v tištěné formě. Přesný počet fonoválečků a gramodesek, které do roku 1914 natočil pro různé společnosti, nelze zjistit - podchyceno jich zatím je více než jeden tisíc. Své první snímky Tichý natočil již v roce 1903, nejvíc mu jich vycházelo na gramodeskách značek Pathé, GCR, Zonophone, Odeon, Homokord a na řadě menších etiket v letech 1906-14.

Alois Tichý své výstupy často věnoval profesím drobných řemeslníků, které více či (spíše) méně vtipně karikoval. Texty těchto kupletů, přednášené většinou za doprovodu klavíru, obvykle začínaly slovy Já jsem..., po nichž následovalo označení příslušné profese: Venca ledař, Krejčí Nitka, Plecko uzenář, hodinář Cifráček, šofér Lojza, zedník Glajcha, Mates hasič atd. Text pak pokračoval popisem každodenní činnosti příslušného řemeslníka, do níž obvykle zasáhla nějaká neobvyklá příhoda - pochopitelně žertovného charakteru. Další náměty Tichého humorných popěvků a kupletů prozrazovaly už jejich výmluvné názvy: Káča s máselnicí, Otcovské radosti, Číšník v hotelu, Ferda s frňolou, Uplakaný ženich, Já mám holku švadlenu... S vlastní Uměleckou družinou dvorního pivovaru natáčel Tichý také vlastenecké výjevy z dějin národa českého (Havlíčkův odjezd do Brixenu, Mistr Jan Hus odsouzen koncilem kostnickým či Žižkova smrt) a scény téměř národopisného charakteru, které snad měly za účel přibližovat posluchačům atmosféru různých slavností (Obžínky, Veselka agrárníka, Fidlovačka).

I když po roce 1914 Alois Tichý žádné další gramofonové snímky nenatočil, vydávaly jeho starší nahrávky různé gramofonové společnosti ještě po celá dvacátá léta a například v katalozích firem Parlophon a Homocord je nacházíme dokonce ještě počátkem třicátých let. Synovcem Aloise Tichého byl známý kapelník a skladatel F. A. Tichý, který se svými různými tanečními a univerzálními orchestry nahrál hlavně ve třicátých letech minulého století řadu gramodesek pro několik gramofonových firem.

Jako další velice frekventovaný kabaretní zpěvák a humorista předváděl na fonoválečcích a gramodeskách své umění Heřman Zefi (1872-1955), vlastním jménem Josef Heřman. Své četné snímky nahrával opět jak sólově, tak i se svou manželkou Maruškou Zefiovou, Aloisem Tichým a řadou dalších humoristů, které ještě zmíníme. Také Heřman Zefi (často na etiketách gramodesek též jako Zeffi) působil od konce devatenáctého století až do začátku první světové války snad ve všech pražských zpěvních síních, kabaretech a "uměleckých družinách". Složil mnoho stovek kupletů, scének a výstupů, které zprvu vydával u různých zavedených nakladatelů, později nákladem vlastním. Po vzniku ČSR si otevřel papírnický krámek, kde též provozoval mandl a prodával kuplety a písničky, které vycházely v letech 1922 - 1944 v jeho edici "Veselosti".

Zefiho nahrávky vycházely zhruba ve stejné době a na fonoválečcích a gramodeskách stejných značek jako snímky jeho současníka a kolegy Aloise Tichého. Stejný byl i jejich repertoár, jak je konečně zřejmé z následujících názvů scének a písniček: Já mám holku mrňavou, Zamilovaný kuchař, Manželské slasti, Nešťastné kalhoty, či Stará panna u klarinetisty. Kolik takových nahrávek vůbec vyšlo, nelze přesně určit, protože i manželé Zefiovi používali četné pseudonymy.

Do stejného okruhu komiků - alespoň v souvislosti s četnými zvukovými záznamy, které po sobě zanechali - patřil i humorista Ludvík Ratolístka (1886-1953). Jeho umělecká dráha začala v roce 1904 a trvala až do konce dvacátých let. Během této doby vystřídal řadu angažmá, byl ředitelem vlastních podniků, nakladatelství a napsal kolem 2000 drobných humoristických prací. V době před první světovou válkou nahrál několik fonoválečků a nepřeberné množství gramodesek, též společné výstupy s již výše zmíněnými a dalšími komiky. Uveďme jen několik málo názvů Ratolístkových opusů: Sluha jako duha, Gumové a rybí (v tomto případě šlo o ochranné prostředky), Šlapač zelí, To zas mám opici, Opice smavá, či pro změnu Opice plačtivá. I jeho nahrávky vycházely u různých gramofonových společnosti až prakticky do konce dvacátých let minulého století.

Výše zmíněný trojlístek doplňme ještě o jméno kabaretního zpěváka Ferdinanda Kohouta (1877-1974), jehož kariéra komika, zpěváka a nahrávacího umělce trvala s přestávkami téměř třicet let. První sólové snímky mu vyšly na malých jednostranných gramodeskách o průměru 17 cm u firmy Gramophon Record již v roce 1903. Později natočil řadu běžných komických scén jak sólově, tak i s dalšími tehdy populárními komiky. Naposledy nahrával gramodesky pro etiketu Odeon ještě v letech 1929-31 (na několika nahrávkách dobových šlágrů ho tehdy provázel též "jazzový orchestr Odeon" pod řízením Jaroslava Ježka).

I když na etiketách většiny velice starých gramodesek s nahrávkami komických scén a kupletů dnes sběratelé nacházejí i řadu dalších jmen interpretů (Laštovička, Švec, Kincel, Smejkal atd.), většinou se za těmito pseudonymy skrývají právě tito čtyři plodní komici, s nimiž jsme se dnes seznámili. Podobný byl jak jejich repertoár (často dvojsmyslného charakteru), tak v důsledku technické nedokonalosti si byly navzájem velice podobné i jejich hlasy. Někdy lze proto jen s obtížemi určit, kdo se vlastně za kterým jménem skrývá - naštěstí je to dnes už jedno, neboť žádný kulturní náboj jejich snímky většinou nenesly.

Se jmény a nahrávkami dalších komiků ze začátku dvacátého století se seznámíme příští týden.