Začnu asi věřit na strašáka pytlů s pískem. Kde jsou něco hrozí, něco je potřeba bránit, chránit, zajistit, utlumit. Jak jen k tomu ten písek přijde. Hrady se také bortí, když stojí na písku, zvykli jsme si stěžovat. Dokonce i život prý nám často utíká jako písek mezi prsty. A když cheme rozhodit nějaké dobře zaběhané soukolí, prostě a jednoduše do něj nasypeme hrst písku. Jednoduché - stačí mít dost zrníček písku a je vystaráno.

Většinou je ale v tom ten písek nevinně. Když se nám to hodí, rychle zapomínáme, že dokáže i příjemně hřát na pláži a že by bez něj ani nebylo třeba průzračného křišťálu. Pořádné hrsti písku si totiž my lidé házíme do očí sami sobě. A to je ještě slabé přirovnání pro momenty, kdy někteří z nás čekali na neštěstí druhých, aby jim pak z toho mála, co neskončilo v kalných vodách jako v moři písku, ukradli ještě i ten zbytek. To jsou sice jen zrnka našeho všelidského pískoviště, ale jsou. Tady se chce ale spíš utíkat z pískoviště do říše zvířecí a připomenout cosi o hyenách.

Ale když ona ničivá voda brala nejen mističky, stolečky i domy, vyplavila na povrch i dočista jiná zrnka, ta, která dávají písku zlatavou barvu. Barvu tepla a ryzosti, která je možná na našem společném pískovišti až příliš řídkým jevem, ale přesto tu je. Brala na sebe podobu modré kombinézy hasičů, zelené vojáků, čevené lidí od záchranky i prostě umouněné od montérek souseda nebo dočista neznámého člověka. A tak když uvidím zase někde pytle s pískem, budu sice tušit, že se poblíž děje něco vážného. Ale bude mi také hned jasné, že ten písek do pytlů musel někdo nasypat. A ten někdo byl kdosi z nás. Díky za každé zrnko písku...